VZPOMÍNKA NA VŠECHNY VĚRNÉ ZEMŘELÉ – „DUŠIČKY“
Obecenství se zemřelými
Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Tak jako narození je radostným tajemstvím mezi matkou a dítětem, tak smrt je bolestným tajemstvím mezi Bohem a člověkem. Smrt je veliké znovuzrození v Bohu. Můžeme tedy slavit památku našich věrných zemřelých v pevné naději, že jim Světlo věčné svítí. A tak vlastně vytváříme veliké obecenství se zemřelými.
Moji milí, když se sejde naše farní obec v kostele nebo na hřbitově ke vzpomínce na své věrné zemřelé, ukazuje tím, že na své zemřelé nezapomněla, že je ze své mysli neodepsala. Má to svou důležitost a dosah – i pro život nás, živých.
Bratři a sestry, my sice věnujeme vzpomínku zemřelým při každé nedělní mši svaté v kostele, ale dnes jsou naši zemřelí hlavním předmětem našeho vzpomínání. Na jejich hrobech si můžeme dobře uvědomit, co je v životě trvalé, co přežije smrt – a co je chvilkové a pomíjivé.
Moji drazí, co je tedy pomíjivé a co je trvalé? — Víte, bratři a sestry, nyní už není důležité, CO zemřelý kdy byl, ale důležité je pouze to, JAKÝ byl.
Bratři a sestry, různé tituly a hodnosti se mohou dostat ještě tak na úmrtní oznámení, mohou je pozůstalí dát vytesat na hřbitovní náhrobky, ale zde už to působí až dojemně bezmocně. Řečeno slovy Joba spravedlivého: nazí na svět přicházíme a nazí ze světa odcházíme. To, čím se obklopíme během pozemského života – to smrt nepřežije! Tituly, majetek, postavení, původ z takzvaných „lepších“ rodin – to všechno už nic neznamená. Není to náhoda, že jsou zemřelí při zádušních mších jmenováni už jen křestním jménem: Tvůj služebník Jan, tvá služebnice Marie.
Moji milí, co tedy vlastně zůstává? — Když smrt odvála plevy, zůstává zrno, jádro: zůstává to, jakým člověk byl, co vykonal. Zůstává to, jakou byl osobností. Ta osobnost zůstává dál a působí dál mezi lidmi, kteří zesnulého znali. Ba dokonce mnohdy začne dílo věrných zemřelých působit po jejich smrti mnohem více, než oni sami zmohli za svého pozemského života!
Bratři a sestry, zatímco oni se vracejí ke Zdroji života – vracejí se tam, odkud přišli na svět, zde na zemi zůstává jejich láska k lidem, které měli rádi. A ti živí to pociťují a vnímají. Častokrát jsem slyšel: „Můj drahý manžel je se mnou. Já se vůbec necítím sama, já vnímám jeho blízkost každou chvíli.“ Zůstává zde také dílo, které za živa vykonali pro druhé. Rodina bydlí v domě, který zemřelý otec postavil, opravil a zařídil. Proto naše hřbitovy nejsou nějakým „smetištěm“, kam se odhazují nepotřebné věci. Naši mrtví nejsou pro nás nějakou „věcí“ – naši mrtví jsou pro nás i nadále našimi lidmi.
Moji drazí, a tak ti naši zemřelí, co odpočívají na hřbitově, mají nadále vliv na náš život doma, v obci živých. Učí nás, v čem je trvalá hodnota, co přežije i smrt. Učí nás, že láska je elixírem nesmrtelnosti. Učí nás, že děláme-li něco jen a jen pro sebe, rozpadne se to jako domeček z karet, ale to, co děláme pro druhé, to naši smrt přežije. Proto můžeme své věrné zemřelé dál počítat mezi své přátele, mezi své učitele, mezi ty, co žijí s námi. Můžeme se od nich i nadále učit.
Bratři a sestry, je jistě dobře, když se udržuje v pořádku svaté pole hřbitovní. Je to dobře, že dnes jsou naše hřbitovy největší zahradou, kde je nejvíc květin, že jsou naše hřbitovy dnes chrámy, v nichž svítí tisíce světýlek. Neboť na nás všechny, na mrtvé i na živé, se vztahují slova svatého Jana: „My víme, že jsme už přešli ze smrti do života, protože se máme mezi sebou rádi. Jen ten zůstává ve smrti, kdo nemá nikoho rád. A v tom je vrchol Boží lásky k nám, že můžeme beze strachu očekávat den své smrti – vždyť kde je láska, tam strach nemá místo.“
Přátelé Boží, naše zemřelé maminky, naši tátové, naše babičky a dědečkové – ti všichni nás měli rádi. Ti nás mají rádi. Ti žijí svou láskou i dnes. A jedno si dobře pamatujme: Mezi zemřelými máme své dobré přátele. Přátele, kteří nám mohou pomáhat i s naším životem. Pojďme se s nimi spojit v modlitbě. Odpočinutí věčné dej všem věrným zemřelým, ó Pane, a světlo věčné ať jim svítí. Ať odpočívají ve svatém pokoji! Amen.
