ŘÍMSKOKATOLICKÉ FARNOSTI NA LIPNĚ

Album s obrázky sv. Vojtěcha

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Dnes slavíme svátek jednoho z  největších národních patronů, prvního českého biskupa svatého Vojtě­cha, biskupa a mučedníka. A tak si představme, jako bychom měli album, ve kterém je život svatého Vojtěcha vykreslen v obrázcích. U každého ob­rázku se zastavíme a něco si o něm povíme.

            Moji milí, na prvním obrázku vidíme hrad knížecího rodu Slavní­kovců Libici. A ve světnici odpočívá malý chlapec – Vojtěch. Píše se rok 962, jemu je šest let a umírá, chtěli ho otrávit. Ale jeho matka utíká do kaple, kde se modlí a slibuje: „Bože, když mně ho zachráníš, bude z něho kněz.“ Stal se zázrak a malý Vojtěch nezemřel. Sotva se po nemoci zotavil, začal jezdit na koni. A když mu jeho vychovatel Radla řekl: „Vojtěchu, ty se musíš teď hodně učit, ty budeš knězem,“ Vojtěch vykřikl: „Já nechci být knězem, já chci být rytířem!“ A na koni z hradu ujel. Na obrázku ho vi­díme, jak je v lese, nastává noc a Vojtěch dostal strach.

            Bratři a sestry, otáčíme list a vidíme další obrázek. Co je to za kated­rálu? To je biskupský chrám v Magdeburku. Mezi bohoslovci vidíme i Vojtěcha. Studoval v Magdeburku na kněze a vždy na vánoce a na veli­konoce se vracel domů, na rodnou Libici. Počátkem roku 982 ho volají, aby přijel rychle do Prahy. Přijel – a vidíme ho u lůžka nemocného. Umí­ral první pražský biskup Dětmar. A umíral těžce. Ne že by měl nějaké osobní viny, ale vyčítal si, že se o svěřené stádce málo staral. Jak se bude Bohu zodpovídat za hříchy duchovního pastýře?

            Moji drazí, další obrázek je z doby za několik měsíců poté. Na Le­vém Hradci je veliké shromáždění národa. Je tam kníže Boleslav a volí se nový biskup. Lidé volali: „Ať je naším biskupem Vojtěch!“ On se bránil: „Vždyť jsem ještě mladý – je mi teprve dvacet šest let – a jsem jenom podjáhnem. Já nemohu být biskupem!“ Ale kníže přikývl, a tak zvolený byl.

            Bratři a sestry, zase obraťme list a máme obrázek italského města Verona. Ten mocný pán, to je římský císař Ota II., vedle něho je mohuč­ský arcibiskup Villis – a ten mladý kněz, co tam stojí, je náš biskup Voj­těch. Právě přijímá biskupské svěcení. Z Verony šel do Prahy pěšky, a pěšky vešel do svého sídelního města. Lidé plakali radostí: „Tak mladičký a tak dokonalý biskup!“ Potom by těch obrázků bylo hodně: jak chodil, budoval a světil kostely, jak kázal lidem, jak s nimi slavil svátky. Mnoho úspěchů však v  rodné vlasti neměl. Na biskupovi Vojtěchovi se naplňo­vala slova Krista Pána: „Žádný není doma prorokem!“ Tvrdé české hlavy se ještě pořád držely pohanských zvyků.

            Moji milí, a tak odchází Vojtěch do Říma. Vidíme budovu benedik­tinského kláštera na Aventinu. Vidíme také dva muže – ten starší je náš biskup Vojtěch, a mladší je jeho bratr Radim. Vojtěch prožil v klášteře čtyři roky a byl tam velice šťastný. Ale pak ho volali domů: „Biskup, který tě zastupoval, zemřel, a ty se musíš vrátit!“ A Vojtěch se vrátil. Nepřišel však sám. Kromě svého bratra Radima přivedl s sebou dvanáct mnichů a na Břevnově založil benediktinský klášter sv. Markéty.

            Bratři a sestry, nyní vidíme hrozný obrázek. Jsme v kostele sv. Jiří na Hradčanech. Biskup Vojtěch stojí u oltáře a na zemi leží rozsekané tělo kněžny Boženy. Božena si vzala za muže starého Kochana z rodu Vršovců. Děti neměli, i když Božena po něm velice toužila. Když však modlitby této zbožné kněžny byly vyslyšeny a dítě se mělo narodit, obvinil ji Kochan, že  mu byla nevěrná. Vtrhnul do kostela sv. Jiří, tam kněžnu sťal a její tělo rozsekal na kusy. Biskup Vojtěch takové znesvěcení kostela nestrpěl. Rod Vršovců exkomunikoval z církve a sám znechucen odešel podruhé do Říma. Ale český kníže biskupa volal, a tak si Vojtěch u papeže vymohl, že se sice domů vrátí, ale bude-li zase odmítnut, půjde jako misionář hlásat radostnou zvěst pohanům.

            Moji drazí, další obrázek nám opět ukazuje slavníkovský hrad Li­bici. Přišel tam biskup Vojtěch a vidí na zemi svých pět bratří, jak jsou pobiti. Vršovci je vyvraždili – zrovna na svátek svatého knížete Václava. Vojtěch definitivně opustil českou zemi a odešel jako misionář do vý­chodního Pruska.

            Bratři a sestry, předposlední obrázek nás zavádí na posvátné ru­nové pole – pohanský háj kdesi ve východním Prusku. Stojí tam biskup Vojtěch a vrhají se na něj pohanští Prusové, neboť zneuctil jejich posvátný háj. Vrazili mu do srdce sedm kopí a on objal svou přítelkyni smrt, tělo položil na  zem a duše odletěla k Bohu. Psal se 23. duben léta Páně devíti­stého devadesátého sedmého.

            Moji milí, a poslední obrázek našeho pomyslného alba už vlastně není pomyslný. Je to obrázek skutečný, a nejsou to jen fotografie, ale i vi­deozáznamy. Přeneseme se o tisíc let dopředu, do roku 1997. Vi­díme zde zcela zaplněné náměstí v Hradci Králové a zaplněnou letenskou pláň v  Praze. V nádherné a neopakovatelné atmosféře probíhají oslavy millenia mučednické smrti biskupa Vojtěcha. Vidíme zde postavu v bílém taláru – zvěčnělého nejvyššího Velekněze, Svatého otce Jana Pavla II., který potřetí navštívil naši vlast, aby se zúčastnil na těchto oslavách. Jistě jste mnozí z vás byli také osobně přítomni. Já jsem tam byl také – v Hradci i v Praze – tehdy již jako bohoslovec. Svatý otec byl v Hradci Králové do­slova okouzlen spontánním nadšením mladých lidí. Na neutuchající pro­jevy radosti naší mládeže reagoval slovy, kde si dokonce zaveršoval: „Před dvěma lety Kopeček, a dnes je tady Hráděček!“

            Bratři a sestry, důležité je, aby se do dnešní doby, kdy stojíme na prahu třetího tisíciletí, prosadila duchovní obnova našeho národa. Na tomto úkolu můžeme a musíme pracovat všichni – ty, já, každý z nás. Se svatým Vojtěchem zazněla v Čechách poprvé výzva ke křesťanské oprav­dovosti a k radikální nápravě sebe sama. A tato výzva se od té doby táhne duchovními dějinami našeho národa.

            Přátelé Boží, svatý Voj­těch byl prvním Čechem, který byl nástupcem apoštolů. Kéž je tento ná­rodní světec nejen naší chloubou, ale i vzorem a výstrahou. Prosme sva­tého biskupa Vojtěcha, aby nám pomáhal svou přímluvou. Přimlouvej se za nás u Pána, abychom vždy pevně stáli při svých biskupech a rádi jim na­slouchali. Prosme též za naše biskupy, aby měli nadšení a obě­tavost svatého Vojtěcha. A zakončíme slovy svatovojěšského hymnu:

Pros za svou zemi, ať jsme zbaveni

ohně věčného i zla časného.

K tobě voláme, tebe žádáme,

ó svatý Vojtěše, oroduj za nás.

A m e n.