Svátek sv. Maří Magdalény
Vzali mého Pána!
Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Dnes slavíme svátek veliké světice – svaté Maří Magdalény, která jako první směla vidět Zmrtvýchvstalého Krista Pána. Víme, že Maří Magdaléna byla původně velikou hříšnicí, která však dokázala ocenit, že ji Pán Ježíš osvobodil od toho Zlého. Byla mu nesmírně vděčná. Neměla jinou touhu, než svou prázdnotu naplnit Ježíšem.
Moji milí, v naší nesmrtelné duši neexistuje jakési „vakuum“: buď ji naplní hřích, nebo ji naplní Boží milost. A na Kalvárii, pod křížem Páně, trpěly nejvíc dvě nesmrtelné duše, zde nejvíce trpěla dvě srdce: přečisté srdce panenské Matky – a vděčné srdce Maří Magdalény. U Matky Boží to bylo samozřejmé. V řádu přirozenosti byl Kristus Pán Srdcem z jejího srdce už jako člověk. V řádu milosti tomu bylo naopak: Panna Maria byla srdcem ze Srdce Ježíšova.
Bratři a sestry, a jak tomu bylo u svaté Maří Magdalény? – Nejprve se zeptám: Kdo ví nejlépe, co je to zdraví? To ví doopravdy jenom ten, kdo ho ztratil. A zcela obdobně platí: Co je to život s Bohem, ví o mnoho lépe ten, kdo byl od Boha vzdálen. Jistě si neumíme představit, co asi prožívala Maří Magdaléna, když jejího největšího Dobrodince uložili do hrobu. V milující oddanosti pospíchala vyplakat se k jeho hrobu. A zde ji čekalo nové a strašné překvapení! Jeho mrtvé tělo zde není!
Moji drazí, svatá Maří Magdaléna už víc nevnímala. Anděl nebo člověk – to jí bylo jedno: „Vzali mého Pána a nevím, kam ho položili!“ Ano, této ženě odnesli její předmět lásky. Nemocný ví, co je ztracené zdraví. Milující ví, co je předmět lásky. A svatá Maří Magdaléna ví, kdo je Ježíš, Dobrodinec, Spasitel. Zmítána bolem nakonec nepozná ani jeho samého. Ptá se rovnou: „Jestliže tys ho odnesl, pane, pověz mi, kam jsi ho položil?“
Bratři a sestry, pokorná duše ví, že sama by se rychle vysušila. Pro svoji existenci potřebuje oceán. Ani potůček, ani veliká řeka, ani žádný tvor nejsou nic pro její duši. A tím oceánem lásky je pro Maří Magdalénu Pán Ježíš. Vzkříšený Kristus, který jediný je schopen uhasit žízeň. Kristus Pán, který dokáže nechat čekat i své nejbližší a upřednostnit ty, co umdlévají láskou A tak Maří Magdalénu oslovuje: „Ženo, proč pláčeš? Koho hledáš?“ Pokud toužíš po mně, hle – zde jsem! Tvoje touha mne přitáhla. – „Marie! Jdi k mým bratřím...“ A svatá Maří ho poznává a radostně volá: „Rabbuni! – Mistře!“
Moji milí, v dějinách Božského Srdce Ježíšova snad není nádhernější scény jako toto vyznamenání ženy, kdysi posedlé sedmi zlými duchy. Nyní ji Kristus Pán pověřil posláním: Jdi...! Zjevuje se jí dříve než prvnímu papeži sv. Petrovi. Dříve jako Miláčkovi Páně sv. Janovi. Dříve jako ohnivému Tomášovi, který chtěl kdysi umřít spolu s Kristem. Pod křížem Páně se všichni – spolu se sv. Maří Magdalénou – ztrácíme v jeho nekonečném odpuštění. A po Kristově Zmrtvýchvstání se všichni s Maří Magdalénou ztrácíme v Kristově „zapomínání“. Ano, Pán Ježíš si už nechce pamatovat naše mnohé nevěrnosti, už nechce vědět to, čím jsme kdysi byli!
Bratři a sestry, sv. Maří Magdaléna představuje všechny kajícníky po Zmrtvýchvstání Krista Pána. Jako kapka vody se ztrácíme v oceánu nekonečné Boží lásky. Tato událost u prázdného Kristova hrobu nám chce hlásat nejkrásnější pravdu, jakou je možno na zemi uslyšet: Náš Bůh nezemřel. Náš Bůh žije. Náš Bůh nás nekonečnou láskou miluje!
Přátelé Boží, kajícníci, pojďme tedy a splyňme s naším Spasitelem Kristem Pánem! Splyňme s Kristem Pánem jako kapky vody v oceánu. Avšak mějme na paměti, že pouze dvě kapky se s ním mohou spojit: křišťálová kapička nevinných – a to jsou duše mariánské, a „přefiltrovaná“ kapička kajícníků – a to jsou duše Marií Magdalén! Svatá Maří Magdaléno, oroduj za nás! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.
