ŘÍMSKOKATOLICKÉ FARNOSTI NA LIPNĚ

Svatý Lukáš – malíř a spisovatel

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Ve středověku bývalo zvy­kem, že se různí řemeslníci sdružovali do takzvaných cechů, a každý cech měl svého patrona. Tak například horníci měli sv. Barboru, vinaři svatého Urbana, lesníci sv. Huberta, hasiči svatého Floriána. A malíři si zvolili za svého patrona dnešního světce, svatého Lukáše – evangelisty, protože o něm zbožné legendy vypravují, že namaloval ikonu Panny Marie.

            Moji milí, je sice pravda, že svatý Lukáš skutečný obraz Panny Marie na plátno nenamaloval. On nebyl malířem, ale lékařem. V něčem však tyto legendy přece jen pravdu mají, ba dokonce skutečnost je ještě krásnější než legenda: svatý Lukáš spodobnil věrný obraz Panny Marie slovy ve svém evangeliu. Vypravuje o ní, co žádný jiný evangelista nenapsal.

            Bratři a sestry, jestli svatý Lukáš znal dětství Pána Ježíše a osudy Svaté Rodiny přímo z vyprá­vění Panny Marie, to nevíme. Spíš to asi znal od apoštola a evangelisty Jana, u  kterého Maria po Nanebevstoupení Páně žila.

            Moji drazí, kdo to byl svatý Lukáš? Všichni autoři knih Nového zá­kona byli Židé, jen Lukáš byl Řek, tedy Evropan. Jeho rodiče byli pohané, žili v Antiochii v Sýrii. Jak se jejich syn stal křesťanem, nevíme, ale stal se jím celým svým srdcem.

            Bratři a sestry, svatý Lukáš byl osobním lékařem a přítelem svatého apoštola Pavla. Doprovázel ho na jeho misijních cestách a zůstal při něm i v době jeho věznění v Římě - až do jeho smrti.

            Moji milí, a jakou práci dokázal Lukáš při všem tom cestování udělat! Sám Pána Ježíše osobně neznal, ale shromažďoval o něm zprávy, pečlivě zapi­soval kázání apoštolů a učedníků, která slyšel. Co se dozvěděl, sepsal s nesmírnou pečlivostí do dvou knih Nového zákona. Je autorem třetího evangelia a také Skutků apoštolských. Na počátku svého evangelia o tom píše: „Když jsem důkladně vyzvěděl všechny ty události, od jejich prvních počátků, rozhodl jsem se o nich napsat.“

            Bratři a sestry, svatý Lukáš psal své knihy v době, kdy ještě žili účastníci událostí, o  kterých psal. Musel tedy psát přesně a správně, jinak by ho byli pěkně vypískali, kdyby ho přistihli při chybě. Ale nevypískali ho, ba naopak: přijali jeho knihy mezi nejvzácnější a nejcennější památky. Přitom si musel Lukáš na cestách vydělávat na živobytí léčením pacientů a živil tak nejen sebe, ale i svatého Pavla, když ten neměl čas či příležitost si vydělávat výrobou stanů.

            Moji drazí, svatý Lukáš neměl na psaní ani čas ani pohodlí – a přece psal! Velice mu totiž záleželo na tom, aby všichni Theofilové světa poznali pravdu a krásu Ježíšova učení. Od těch časů je „Theofilů“, co jeho knihy opisují, tisknou a čtou, už pěkná řádka – a my mezi ně pat­říme také.

            Bratři a sestry, při tomto pomyšlení by si každý z nás měl položit otázku: Kolik času věnuji já na to, aby lidé kolem mne poznali pravdu a krásu Ježíšova učení? Kolik hodin týdně, měsíčně věnuji práci pro farní rodinu, pro svou místní církev? Víte, dost často se na to zapomíná. A přece: jak bychom jednou stáli tváří v tvář takovému svatému Lukášovi?

            Přátelé Boží, svatý Lukáš věnoval službě Božímu království celý svůj život. Zemřel prý ve vysokém věku – přes osmdesát let. Jeho evange­lium se počítá mezi nejkrásnější knihy, co kdy na světě vznikly. Pojďme si tedy dnes vzít z jeho života příklad. Pojďme i my věno­vat aspoň kousek svého času nezištné a obětavé službě Bohu a bližním! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.