ŘÍMSKOKATOLICKÉ FARNOSTI NA LIPNĚ

Anežčiny životní ideály

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Dnes slavíme svátek jedné z našich největších národních světic – dcery královské, patronky českého národa, svaté Anežky Přemyslovny, panny a řeholnice.

            Moji milí, je tomu již 35 let, kdy 12. listopadu 1989 prohlásil Svatý otec Jan Pavel II. blahoslavenou Anežku Českou v bazilice svatého Petra ve Vatikánu za svatou. Od té doby slavíme její svátek 13. listopadu – předtím se její svátek slavil 2. března. Pro nás je svatá Přemyslovna pře­devším symbolem veli­kých změn v naší zemi. Zajisté nikdo nepochybuje o tom, že právě ona nám u  trůnu Božího Beránka vyprosila dlouho toužebně očekávanou svo­bodu a  demokracii.

            Bratři a sestry, doslova zázrakem bylo už to, že nenáviděný bolše­vický režim povolil velkému množství našich poutníků odcestovat do Říma na její kanonizaci, což by dříve bylo naprosto nemyslitelné. Tehdy jsme cítili, že totalitní režim v Československu začíná praskat ve švech. A pak dostaly události u  nás opravdu dramatický spád. Svatá Anežka ve svém požehna­ném díle pokračovala. Pár dní po jejím svatořečení, 17. lis­topadu 1989, vypukla v  naší vlasti „sametová revoluce“, která přinesla pád nenávidě­ného bolševického režimu.

            Moji drazí, vraťme se nyní k životu svaté Anežky. Narodila se na Pražském hradě v královské rodině, která však byla rozvrácená. Prožila těžký osud dítěte z rozbitého manželství. Její otec, český král Přemysl Ota­kar I., byl mocným panovníkem, ale špatným manželem a otcem. S první manželkou, míšeňskou princeznou Adlétou, se rozvedl brzy po sňatku. Když se chtěl znovu oženit s uherskou princeznou Konstancií, zbavil se své první dcery Dagmar – bez ohledu na to, že byla ještě mladistvá. Pro­vdal ji do vzdáleného Dánska, kde tato princezna proslavila české jméno jako zbožná, dobrotivá a všemi Dány milovaná královna.

            Bratři a sestry, v druhém manželství se králi Přemyslovi opět naro­dila dcera, která dostala jméno Anežka. A její osud byl podobný osudu starší sestry Dagmar. Ve věku, kdy si děti hrají na matčině klíně, vyhnal král svou ženu Konstancii – Anežčinu maminku – a vzal si nazpět svou první ženu Adlétu. Jenomže Anežka byla na provdání příliš malá, a tak ji odstranil do vzdáleného Slezska, k tetě Hedvice, která tam trávila vdovská léta v klášteře. Zbožná teta z ní vychovala a českému národu darovala světici.

            Moji milí, mladá Anežka by byla raději zůstala jako řeholnice v klášteře, kde mohla vychovávat šlechtické dcerky, avšak pro násilnického otce byla jen figurkou v jeho velké hře o moc. A tak ji král Přemysl Otakar I.  předurčil k politickým sňatkům. Boží Prozřetelnost ji však chránila – první nápadník zemřel a druhý nápadník se oženil s jinou princeznou. Když její otec zemřel, jeho syn král Václav I. chtěl v této ošklivé otcově hře pokračovat. Svou sestru Anežku začal jako nějaké zboží znovu nabízet evropským panovníkům. Avšak Anežka se už začala tvrdě bránit. Posílá vyslance k papeži Řehoři IX., aby se jí ujal. Prosila ho, aby mohla o svém osudu rozhodovat sama. A její rozhodnutí bylo už od dětství pevné: chtěla sloužit Kristu Pánu v jeho chudých a bezmocných bratřích.

            Bratři a sestry, papež Řehoř IX. Anežčinu prosbu vyslyšel, a tak ve svých 25 letech začíná konečně žít po svém. Královskou korunu chce za­měnit za závoj řeholnice. Mnoho slyšela o svatém Františku z Assisi, o jeho duchovní sestře Kláře, kteří opustili bohaté rodiny, aby mohli slou­žit rodině dětí Božích. Anežka měla zkušenost ze své rodiny, že je pravda to, co káže svatý František: štěstí člověka nespočívá v bohatství, moci, slávě a světských radovánkách. Opravdové štěstí spočívá v radostné službě Bo­žímu království.

            Moji drazí, a tak Anežka pozvala do Prahy první duchovní spolubra­try sv. Františka. Začíná si dopisovat se svatou Klárou z Assisi, v níž našla přítelkyni a spřízněnou duši po celý svůj život. Ze svého boha­tého věna dala Anežka postavit v Praze při Vltavě kostel a u něho dva kláštery: jeden pro bratry sv. Františka a druhý pro sestry sv. Kláry – a vlastně také pro sebe. Dodnes se tam říká „Na Františku“.

            Bratři a sestry, Anežčin klášter započal svou službu: po staletí bude zdarma pečovat o pražskou chudinu a o nemocné. A svatá Anežka osobně, s beránčí trpělivostí, sloužila se sestrami v klášteře. Působila jako anděl smíru a dobra i ve své přemyslovské rodině: Podařilo se jí smířit svého bratra krále Václava s jeho synem Přemyslem Otakarem II., který se už nemohl dočkat, až otec umře a snažil se získat český trůn násilím. Podruhé se jí zachránit svého synovce Přemysla Otakara II. už nepodařilo. Marně se ho snažila odvrátit od válčení s císařem Rudolfem, které ho stálo na Mo­ravském poli život.

            Moji milí, svatá Anežka se snažila pomáhat ze všech sil i v době hladomoru, který nastal po prohrané válce. Klášter byl stále přeplněn ne­mocnými, fortna byla zvenčí obehnána zástupu hladových lidí. Sestry kla­risky často rozdaly i svůj vlastní oběd. A Anežka se nešetřila. Sloužila od noci do noci, ač jí bylo už 77 let. Uprostřed práce náhle umírá – tiše a pokojně, tak jak žila po celý život.

            Přátelé Boží, a tak nám svatá Anežka Česká svítí jako krásný pří­klad bratrské lásky a služby bližním až do krajnosti. I když později její kostel zbořili husité, i když její klášter zrušil novopo­hanský a takzvaně „osvícený“ císař Josef II., její památku nemohlo vyma­zat nic. Český národ ji vždy uctíval jako národní patronku a světici, ale na úřední svatořečení musel čekat dlouhá staletí. Na sklonku 20. století jsme se dočkali. Kéž i ona se dočká, že my – její krajané – budeme vyznávat stejné životní ideály jako ona, že se budeme jako ona snažit žít ve svorné lásce a  ve  službě svým bližním. Svatá Anežko Česká, oroduj za nás! Amen.