Svátek Posvěcení římské baziliky Panny Marie
Být chrámem, v němž přebývá Bůh
Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží, drazí ctitelé a děti Panny Marie! Dnes slaví celá římskokatolická církev svátek výročí posvěcení římské baziliky Panny Marie. Bazilika „Santa Maria Maggiore“ v Římě je jedním z nejstarších a nejvýznamnějších mariánských kostelů na křesťanském Západě. Dřívější název „Panny Marie Sněžné“ má původ v legendárním vyprávění, že totiž místo, kde měl být kostel postaven, se v srpnu pokrylo sněhem. Tuto baziliku postavil ve 4. století papež Liberius a v 5. století ji papež Sixtus III. přestavěl jako památku na všeobecný koncil v Efesu v r. 431, kde byl pro Pannu Marii výslovně potvrzen titul „Matka Boží“. Pro nás je tato bazilika mimořádně významná tím, že v roce 867 zde papež Hadrián II. v přítomnosti svatého Konstantina a svatého Metoděje položil na hlavní oltář slovanské bohoslužebné knihy, a tak je slavnostně schválil a povolil jejich užívání.
Moji milí, obraťme nyní svou pozornost k muži, kterému byla samotným Kristem na kříži svěřena Panna Maria do opatrování. Byl to Miláček Páně, svatý Jan Evangelista. Po Kristově zmrtvýchvstání a nanebevstoupení žil s Pannou Marií na ostrově Patmos, a zde obdržel od Boha vidění nebeského Jeruzaléma, viděl novou zemi a nové nebe. Viděl sestupovat z nebe od Boha svaté město, nový Jeruzalém, vystrojené jako nevěstu okrášlenou pro svého ženicha. Dojemně popisuje jeho stavbu, jeho složení i jeho obyvatele. Ba uslyšel dokonce mohutný hlas od Božího trůnu: „Hle, stánek Boží je mezi lidmi! Bůh bude mezi nimi přebývat. Oni budou jeho lidem a Bůh sám bude s nimi.“
Bratři a sestry, v každém kostele prožíváme v malém předchuť nebe a života v něm. Zde vedle sebe stojí učenec i prostý člověk, starý i mladý, bohatý i chudobný, zdravý i nemocný. Středem každého kostela je Beránek – Eucharistický Ježíš! On je tím jedinečným pojítkem. A tak tomu bude i v nebi. Stánek Boží je mezi lidmi. Bůh bude mezi nimi přebývat! Bazilika Santa Maria Maggiore nám tedy připomíná nebeský Jeruzalém, do něhož se všichni ubíráme jako budoucí obyvatelé nebe. Abychom však mohli získat „nebeské občanství“, musíme se na to připravovat už zde, na této zemi. Svaté město bylo vystrojeno jako nevěsta okrášlená pro ženicha. V hodině smrti musíme být už dokonale připraveni – jako ta nevěsta! To znamená být v nebeském rouchu milosti posvěcující.
Moji drazí, když chtěl náš Pán zdůraznit hodnotu Božího chrámu, kde byl Bůh přítomen v Arše úmluvy, pravil farizejům: „Vy hlupáci a slepci! Vždyť co je víc: zlato – anebo chrám, který dodává tomuto zlatu posvátnosti?“ Pán Ježíš tím chtěl naznačit, abychom nekladli takový důraz na zevnějšek, ale na vlastní svatyni – na nesmrtelnou duši, která může posvěcovat i náš zevnějšek, naše smrtelné a hříšné tělo. Také svatý apoštol Pavel zdůrazňuje, abychom svoji tělesnou schránku drželi ve svatosti, jako ochrannou zeď kolem svatyně. Svatý Petr zase naznačuje, co máme v této svatyni činit: máme v ní být všichni „svatým kněžstvem“, které má přinášet „duchovní oběti, příjemné Bohu a Ježíši Kristu“.
Bratři a sestry, právě toto je náš úkol a naše poslání v době tajemného snoubenectví zde na zemi. Už nyní mám být živým svatostánkem, v němž přebývá Duch svatý, Ježíš Kristus, celá Nejsvětější Trojice. Už zde na zemi mám být knězem, který za sebe i ve jménu lidstva přináší oběti „líbezné vůně“, oběti podle svaté vůle Boží! Prvním a jediným Veleknězem a též i jedinou Obětí je sám Kristus Pán. Jako oběť vydal sebe samého, své Tělo a svou nejdražší Krev, aby nás vykoupil a na věky spasil. Jeho obětním oltářem byl — kříž. A pokračuje mystickým způsobem v každém svatostánku a na každém oltáři.
Moji milí, kdo je otcem nebo matkou, rozdává se svým dětem, aby je jako čistou a líbeznou vůni, jako čistou a líbeznou oběť obětoval Bohu. To je oběť zodpovědnosti křesťanské výchovy. — Kdo je knězem, zasvěcenou duší, má proměňovat sebe jako hostii. Kněžským svěcením nebo řeholními sliby jsme se proměnili jakoby ve „svatou Hostii“. Pokud ji zneuctíme, pokud svaté sliby Pánu odvoláme, staneme se odpadlíky. Proměněná Hostie zůstane proměněnou, i když ji pošlapeme!
Přátelé Boží, co si tedy dnes odneseme za poučení a povzbuzení? K jakému rozhodnutí nás může vést dnešní svátek? Především si důrazně uvědomím, že zde na zemi mám být chrámem, v němž přebývá Bůh. A mám přinášet s Bohem a pro Boha oběti svých stavovských povinností. Potom mi bude naprosto samozřejmé, abych se těšil na trvalé spojení s Kristem Pánem v nebeském Jeruzalémě, abych se těšil na nebeského Ženicha. Tam nám Pán setře každou slzu z očí, tam nebude více ani smrti, ani zármutku, ani nářku. Tam, kdo zvítězil, dostane veliké dědictví: Beránek bude naším Bohem a my budeme jeho lidem. Sláva Boží nás bude osvětlovat a Beránek bude Světlem... V tomto světle budou kráčet národy... Nevejde tam nic nečistého, ale pouze ti, jenž budou zapsáni v Beránkově knize života. Pouze ti, kteří se na to připravili. Pouze ti, kteří se naučili stát svorně a jednotně – bratr s bratrem, sestra se sestrou, soused se sousedem, přítel s přítelem i s nepřítelem, malý s velkým, učený s obyčejným, zdravý s nemocným. Ti všichni budou hledět na jeho tvář a jeho jméno ponesou na čele. A noc už vůbec nebude, ani nebude třeba světla lampy nebo světla slunce: Pán Bůh je bude ozařovat a budou kralovat na věčné věky! Ó Maria, beze hříchů počatá, oroduj za nás, kteří se k tobě utíkáme! Amen.
