Svátek Panny Marie Fatimské
Třináctý květen v dějinách
Milovaní bratři a sestry, drazí ctitelé a děti Panny Marie! Dnes je 13. květen, kdy si připomínáme výročí zjevení Panny Marie třem malým pasáčkům – Lucii, blahoslavené Hyacintě a blahoslavenému Františkovi – u vesnice Fatima v Portugalsku. Bylo to v r. 1917, právě před 107 lety. Už tři roky zuřila první světová válka. Ten den byla neděle. Tři malé děti – Lucie, Hyacinta a František – když se vrátily z kostela, hnaly ovečky na pastvu na dolinu Iria. Bylo to v dalekém Portugalsku, u tehdy celkem neznámé vesnice Fatima. Bylo poledne a najednou z jasného nebe vyšlehl blesk. Nejstarší Lucie řekla: „Poženeme raději ovečky domů, asi bude bouřka.“ Děti ušly kousek cesty, tam stál dub – a vyšlehl druhý blesk! Když se otřásly, uviděly nad tím dubem krásnou paní, oblečenou celou v bílém. Lucie se ptá: „Odkud jste?“ A paní jí odpověděla: „Přišla jsem z nebe.“ — „A co chcete?“ — Krásná paní řekla: „Choďte sem šestkrát, vždycky 13. den v měsíci. A já vám povím, kdo jsem a co chci.“
Moji milí, děti poslechly a dozvěděly se, že ona je Královna svatého růžence, že si přeje, aby se modlily růženec a že válka už brzy skončí. Ale když se lidé nepolepší, přijde druhá válka – mnohem horší, než je tato. Předpověděla také, že Rusko se obrátí k víře a že její Neposkvrněné srdce nakonec zvítězí.
Bratři a sestry, na důkaz pravdivosti svých předpovědí při poslední návštěvě – 13. října – učinila předpověděný „sluneční zázrak“. V poledne se začalo slunce na obloze točit, pak se blížilo k zemi jako žhavá koule. Lidé, kteří byli promoklí deštěm, padli na zem. Na tento zázrak se dívalo asi 70.000 lidí, až do dálky pěti kilometrů. A když zjevení přestalo, lidé byli všichni úplně suší. Tento jev je zachycen na fotografiích.
Moji drazí, ale obrátí se Rusko? Přiznejme si, že jsme tomu moc nevěřili. Tak obrovský kolos a tolik satelitních států kolem! Toto prý bude, jak sami bolševici říkali, až na věčné časy a nikdy jinak. Říkali jsme si: opravdu se splní tato předpověď?
Bratři a sestry, a přišel jiný 13. květen – psal se rok 1981. Papežem byl již třetím rokem Polák Karol Wojtyla – svatý Jan Pavel II. Když navštívil rodné Polsko, začalo to v sovětském kolosu praskat, objevily se vážné trhliny. Lidé zatoužili po svobodě. Proto bylo v centrále sovětské KGB rozhodnuto: „Tento papež musí zmizet!“ A našel se člověk, který to měl uskutečnit: byl to vrah z teroristické organizace „Šedí vlci“. Jako den likvidace papeže byl vybrán právě 13. květen. Byla tehdy středa.
Moji milí, na náměstí sv. Petra ve Vatikánu byla veřejná audience. Svatý otec v bílém taláru jel otevřeným autem mezi davem poutníků a turistů. A zatímco bral do náruče děti, políbil je a vracel maminkám, vyskočil na kamenný podstavec tento atentátník a vypálil pět ran po sobě.
Bratři a sestry, na bílém taláru Svatého otce se objevila krev. Vykvetla jako rudý karafiát. Papež padl bezmocně do auta a jenom šeptal: „Maria, Maria...“ Šofér obrovskou rychlostí ujížděl se zraněným do římské nemocnice Gemelli. To, co průměrný řidič ujede za půl hodiny, on zvládl za osm minut. Když chirurg pozoroval ránu, užasnul. Kulka mířila přímo na srdce, ale uhnula všem životně důležitým orgánům – a Svatý otec zůstal naživu.
Moji drazí, když později přišel navštívit svého atentátníka uvězněného v cele, Mehmeta Aliho Agçu, neslyšel nikdo slova. Ale kamera zachycovala ty dva, jak seděli proti sobě. Odborníci na řeč podle rtů rozpoznali, že papež se ptal: „Synu, kdo tě poslal?“ Rty Aliho Agçi vidět nebylo, ale papež to ví. A tehdy řekl: „Ten, kdo tě poslal, má mnohem větší vinu než ty.“
Bratři a sestry, a přišel 13. květen roku 1982 – rok po atentátu na Svatého otce Jana Pavla. Papež přijel do Fatimy poděkovat. Do korunky Panny Marie dal vložit veliký projektil – náboj, který zůstal po atentátu v jeho těle. Tento klenot v koruně Panny Marie má větší cenu než diamanty a safíry, které tu korunu zdobí. Tento klenot měl Svatého otce zabít, ale zázrakem na přímluvu Panny Marie ho nezabil.
Moji milí, víme, že Rusko se nakonec obrátilo a my jsme získali svobodu také. Z obrovského bezbožeckého kolosu zůstala bouračka. A na nás nyní je, abychom zlo odklidili, a co bylo zbouráno, nově postavili. Máme se zase jenom obracet k Panně Marii a prosit: „Maria, udělej to za nás?“ Nebylo by to už příliš opovážlivé?
Bratři a sestry, odpověď nám připomene ještě jeden 13. květen v dějinách. Byl to 13. květen 1940. Německé armády vítězily na všech frontách. Velká Britannie nebyla připravená, a proto si za svého prvního ministra zvolila mohutného muže s doutníkem v ústech, který jí dal symbol „V“ – victory – vítězství, sira Winstona Churchilla. Když se ujímal svého úřadu prvního ministra – právě 13. května – provolal k britskému národu památná slova: „Všechno jsme promeškali, nic jsme sami neudělali. Co vám teď mohu slíbit, jsou jenom mozoly a pot, slzy a krev. Ale když napneme všechny síly, vítězství bude naše. Důvěřujme v Boha a ve svou silnou pravici!“
Přátelé Boží, toto je i po mnoha letech pro náš národ velké a stále živé poselství. Ano, máme svobodu. Všechny možnosti a šance jsou naše. Musíme však odstranit mravní škody a uskutečnit duchovní obrodu národa. Nečekejme na nový zázrak z nebe. Pracujme na této obrodě s obětavostí a pílí, důvěřujme v Boha, v mocnou ochranu Panny Marie, a potom Neposkvrněné srdce Panny Marie nakonec slavně zvítězí! Ó, Maria, beze hříchu počatá, oroduj za nás, kteří se k tobě utíkáme! Amen.
