Svátek Křtu Páně (cykl B)
Vím, čí jsem
Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Jednou jsem přišel na návštěvu ke svým příbuzným, kde vládl nepředstavitelný zmatek. A moje sestřenice mi na vysvětlenou řekla: „Pomalu už ani nevím, čí jsem.“ Takového člověka politujeme. Ta větička totiž vyjadřuje víc než deset jiných. Říká, že člověk lítá jako hadr na holi a je uhoněný jako štvané zvíře. Že toho má zkrátka naloženo na svých bedrech až až.
Moji milí, každý člověk, který má všech pět pohromadě, ví, čí je. Máme přece jméno, které nás zařazuje do rodiny, z níž jsme vyšli. Už malé dítě ví, že patří mamince a tatínkovi, a z jeho žvatlání pochopíme, že mu to vůbec není proti mysli. Nebo když se dva lidé mají rádi, pak jeden patří druhému – žena svému muži a muž své ženě. A je to krásné. A vůbec si myslím, že v nás všech je potřeba, abychom někomu patřili. Nakonec ani ta závěrečná větička na konci dopisu „Pozdravuje tě tvůj...“ není bez významu. Prostě nechceme být NIČÍ, ale chceme být NĚČÍ.
Bratři a sestry, dnes je na světě mnoho těch, kteří nevědí, čí jsou. Ne snad proto, že by zapomněli na své jméno či na jména svých rodin – teď to myslím v trochu jiném světle slova smyslu. Ti lidé nevědí, čí jsou, protože neznají Kristovo evangelium. Kdo uslyšel radostnou zvěst, kdo se stal křesťanem, ten velmi rychle pochopí, čí je: je Kristův.
Moji drazí, Bůh nás k tomu povolal a k tomu nás stvořil, abychom nebyli sami. Abychom nepropadali do zoufalství osamocenosti a opuštěnosti. Bůh nás povolal do společenství lásky. Právě proto se Bůh stal člověkem, aby nás znovu pozval do společenství života Nejsvětější Trojice. Bůh je láska, která se sděluje nám, lidem. Právě proto v adventu zaznělo to překrásné proroctví Izaiášovo: Ejhle, Panna počne a porodí Syna a nazváno bude jméno jeho Emmanu-El, to jest BŮH S NÁMI.
Bratři a sestry, my opravdu nejsme ničí. My jsme děti Boží. Bůh nás znovu přijal za své ve svém jednorozeném Synu Ježíši Kristu. A tak jako to potvrdil o Kristu „toto je můj milovaný Syn,“ tak to říká i Kristus Pán každému z nás: Tvůj nebeský Otec o tobě ví a má tě moc rád.
Moji milí, lidé se stávají Božími dětmi při svatém křtu. A my se můžeme ptát: Jaký to má důsledek? K tomu si uvedeme malý příklad: Představte si, že je někdo nemocen – má třeba anginu. Dostane od lékaře antibiotika. Když ty léky zaberou, pak v našem těle něco odumře. Naštěstí. Odumře to, co nám nepatří, totiž neviditelní a přitom nebezpeční nepřátelé – mikrobi. Kdyby je lék neusmrtil, mohli by řádit podle libosti, a pak bychom třeba mohli umřít my sami. Tento příklad může být obrazem svatého křtu. Křest je znamením Kristovy smrti. Je znamením, že se týká i nás, přesněji řečeno – toho zlého v nás. Spolu s Kristem jsme zemřeli starému životu, byli jsme s ním pohřbeni a vstali k životu novému.
Bratři a sestry, ten obraz nemocného můžeme dokončit: Když už ten člověk může polykat bez bolesti a má normální teplotu, je uzdraven. Podobně naše víra a láska ke Kristu Pánu je dokladem toho, že už v nás zemřela „infekce“, která se nazývá HŘÍCH. To je smysl svatého křtu: Názorně nám ukazuje, že naše ZLÉ JÁ odumřelo v Kristově smrti na kříži. A protože Kristus byl vzkříšen a žije, žije i v nás. A tak my žijeme s ním.
Přátelé Boží, křest je velikým tajemstvím. Je potvrzením toho, že patříme bez výhrad svému dobrému Pánu. A proto každý křesťan může s radostí vyznat: Ano, já vím, čí jsem! Jsem bratr, jsem sestra Krista Pána. Jsem milované dítě nebeského Otce. A jako takoví máme plné právo prožít svůj život pozemský v křesťanské naději na život věčný! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.
