Svátek Ježíše Krista, Nejvyššího a Věčného Kněze
Kristus Pán – Nejvyšší kněz navěky
Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Dnes slavíme svátek Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze, který se slaví vždy ve čtvrtek po slavnosti Seslání Ducha svatého. Co je podstatou tohoto svátku našeho Pána Ježíše Krista? Kristus Pán je nejvyšší kněz navěky podle Melchizedechova řádu, v němž má nebeský Otec od věků zalíbení. Tento prostředník mezi Bohem a lidmi naplnil Otcovu vůli a přinesl sám sebe na oltáři kříže jako oběť za spásu celého světa. Tím ustanovil způsob věčné oběti a veden bratrskou láskou vybírá si ze synů Adamových lidi, které volá ke kněžství, aby z této oběti, neustále v církvi zpřítomňované, vyvěraly prameny božské síly, vytvářející nové nebe a novou zemi. A tak aby se po všechny časy a v celé šíři naplňovalo to, co oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, a na co člověk nikdy ani nepomyslil.
Moji milí, proto se dnes chceme zamyslet nad svátostným kněžstvím. My, kněží Nové smlouvy, jsme byli k této posvátné službě vybráni samotným Kristem – nejvyšším a věčným knězem. Vždyť On sám řekl: „Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem si vyvolil vás!“ A tak bychom si především měli dobře uvědomit, co je pro svátost Kristova kněžství nejtypičtější. Jsem přesvědčen, že to víte i vy, drazí bratři a sestry v Kristu! Je to cosi, co se v tomto pohanském světě jaksi „nenosí“. Ano, je to oběť.
Bratři a sestry, možná si teď někdo z vás řekne: „Oběť? – To tedy není zrovna radostné téma!“ Ano, já vím. Skutečně se oběť v tomto zkaženém a zvráceném světě moc „nenosí“. Cítíme v tom cosi neradostného, trpkého. Cítíme v tom nějaký zmar, nějakou velikou ztrátu. Ale právě oběť je největší šance pro každého. A abych dokázal, že jsem si to nevymyslel, připomenu něco, co slýcháváme velmi často při mši svaté, v třetí eucharistické modlitbě: „Pro tuto oběť našeho smíření dej Bože celému světu mír a spásu.“ Pro oběť je schopen Bůh dát celému světu dva nejcennější dary, které si vůbec můžeme přát: Pro život vezdejší – mír a pro život věčný – spásu!
Moji drazí, žít životem oběti je úkol pro všechny. A vrcholně se tento způsob života nabízí ve svátostném kněžství. Kněžství je vrcholná příležitost po vzoru Krista a ve spojení s Ním dávat všechno. To je hlavním úkolem kněze: Dávat všechno! Aby už nic nezbylo smrti. Tak se stává kněz mužem života. Tak se kněz stává služebníkem života. Velice krásně to vyjádřil českobudějovický biskup blahé paměti, rodák tam od nás z jihozápadní Moravy, ctihodný služebník Boží Josef Hlouch: „Více než knězem nikdo na světě nemůže být.“
Bratři a sestry, proto jsme se i my, služebníci nehodní a neužiteční, stali Kristovými kněžími. Nejenom abychom učili – to je úkolem i jiných povolání. Nejenom abychom těšili – to musí všichni křesťané. Nejenom abychom napomínali a povzbuzovali – i toto je úkolem všech, kteří milují. Podstatou kněžství – tím naprostým jádrem kněžství – je to, co jsme slyšeli při kněžském svěcení z úst biskupa-světitele: „JAKO KRISTUS UKŘIŽOVANÝ, SÁM SE STAŇ OBĚTÍ !!!“ — A tak i já upírám svůj zrak na ukřižovaného Krista. Snažím se na Něho dobře dívat. A co vidím? Vidím jeho ruce. Kristus má rozpřažené ruce. To je dávání! Na všechny strany to rozšiřuje člověka, rozšiřuje to jeho srdce.
Moji milí, svou úvahu zakončím slovy stigmatizovaného kapucínského kněze svatého Padre Pia da Pietralcina, který byl plných padesát let doslova a do písmene ikonou ukřižovaného Krista. Jeho slova nádherně vyjadřují vzájemný vztah lásky a oběti: „Kristus je láska ukřižovaná, můžeme ji najít jen na kříži. Proto je Kristus – Láska někdy tak neznámá. Chceme totiž lásku, ale odmítáme trpět. Ježíšova náruč je otevřená, ale ruce má přibité. Kdo ho chce obejmout, musí ho obejmout i s jeho křížem, musí se zúčastnit i jeho agónie.“
Přátelé Boží, kéž tedy i pro oběti nás všech dá Bůh celému světu mír a spásu! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus – nejvyšší a věčný kněz – nyní i vždycky a na věky věků! Amen.
