SLAVNOST ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ – Boží hod velikonoční
Odvrat od smrti k životu
Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Dnešní neděli jakoby velikonoční zvony zněly jásavěji, radostněji. A je tomu skutečně tak. I když ten zvuk je stále stejný, my jej vnímáme jinak, protože naše srdce je citlivě naladěné, svátečně prostřené pro přijímání všeho dobrého. A proto také jinak vnímáme a jinak prožíváme. A máme k tomu veliký důvod. Vždyť je dnes největší svátek – svátek všech svátků.
Moji milí, dnešní evangelium se však na první pohled nezdá být příliš velikonoční. Cesta k hrobu vůbec není velikonoční procházkou. Nebyla to totiž velikonoční víra, ale smutek Velkého pátku, který přivádí ženy ke hrobu. S vonnými mastmi v rukou nesou ke hrobu své poslední naděje. Pán je mrtev, je všemu konec. Co jim zbývá v jejich bezmoci? Jen vděčná vzpomínka a prokázání poslední služby – pomazat mrtvé tělo. Proti smrti neměly léku.
Bratři a sestry, tvrdá jako skála je hranice, která odděluje život od smrti, neproniknutelná stěna – a stojíme před ní při všem našem technickém pokroku nakonec stejně bezmocně a bez pomoci, jako ženy u hrobu. „Kdo nám odvalí kámen od hrobu?“ Zde, v „bodě nula“ lidské existence – tam, kde jsme se svými schopnostmi doslova u konce – právě tam začíná Bůh. Kámen je odvalen, anděl mluví k ženám. Z místa smrti vzchází zvěst o novém životě. Prolamuje rezignaci a dává naději.
Moji drazí, Kristus je vzkříšen, ženy se chvějí v bázni a hrůze. Všechno jiné než nějaká laciná povznesená nálada. Aleluja nepřichází na jejich rty jako u nás, kteří jsme si už zvykli slavit Velikonoce, jak nám to předepisuje liturgický kalendář. Kde je Bůh tak bezprostředně u díla, tam lidé ztrácejí řeč. Jsou ohromeni.
Bratři a sestry, u Ježíšova hrobu dává Bůh nový začátek. Začíná nová epocha, nové stvoření, které překonává běh starého světa a času. Zde vzniká nová skutečnost – ne ve znamení smrti, ale ve znamení života. Kristus, nový Adam, je základem kmene živých. A právě tento odvrat od smrti k životu se musí v nás stát skutečností. Děje se tak ve víře, ale musí se to jevit v celém našem životě. Není možné slavit Velikonoce a současně žít tak, jakoby všechno zůstalo při starém!
Moji milí, zde v kostele zpíváme radostné velikonoční písně. To je jistě dobře, že projevujeme jásavou velikonoční radost. Položme si však otázky: Je na nás vidět, že jsou Velikonoce? Nejde jen o trochu povznesené nálady? – To by mohlo ještě být na cestě ke hrobu. Máme v sobě jen zbožnou vzpomínku na Krista, nebo žije vskutku Kristus v nás? Není snad naše víra jen jakýmsi „balzámem“, abychom v sebeklamu a nepravé zbožnosti šířili kolem sebe „dobrou vůli“? Není pro nás víra jen dekorací pro mimořádné události? Nestojíme snad se svou vírou na cestě k Ježíšovu hrobu, nebo jsme skutečně svědky jeho života?
Bratři a sestry, Kristus Zmrtvýchvstalý chce v nás žít, a proto je třeba, abychom mu svá srdce otevřeli dokořán! Kristus Zmrtvýchvstalý se však s námi nechce jenom setkat. On nás i posílá: „Jděte a hlásejte…!“ Velikonoce jsou v nás živé tehdy a jen tehdy, když svým životem i konáním dosvědčujeme, že Ježíš žije, že nás může vytrhnout ze smrti, že cesta s ním není slepou uličkou, ve které uvízneme, ani to není cesta ke hřbitovu. Cesta s Kristem je cestou do Boží budoucnosti. Hledáte Ježíše Nazaretského, ukřižovaného? Není tady, je vzkříšen. Jděte a řekněte to všem, kteří na to čekají!
Moji drazí, proto my, křesťané, když slavíme svátek všech svátků, když se radujeme ze slavného Kristova zmrtvýchvstání, oslavujeme i svůj vlastní NOVÝ ŽIVOT. Je to něco, do čeho jsme byli Bohem vtaženi, co se nám stalo tím nejskvělejším dědictvím. Buď za to Bohu chvála, dík a čest. Ať naše srdce tímto zpěvem nikdy nepřestane znít.
Přátelé Boží, a tak vám všem přeji velikonoční radost z hlubšího uvěření v Ježíše Krista Zmrtvýchvstalého. Přeji vám všem velikonoční radost z hlubšího zakořenění v Kristovu Duchu lásky. Přeji vám všem jásavou velikonoční radost: Udeřte slavně v bubny, zpívejte, kdo jste kde: KRISTUS PÁN VSTAL Z MRTVÝCH – MY S NÍM ŽÍT BUDEME! ALELUJA! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.
