8. neděle v mezidobí (cykl A)
Dvěma různým pánům nelze sloužit
Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! V době ne tak dávno minulé jsme slýchávali a čítali sebevědomé prohlášení: „To, co se dřív nazývalo Boží prozřetelností, Božími zákony, to jsme teď mnohem lépe nahradili vědou a technikou.“ Znělo to hrdě, ale úděsné následky nedbání na Boží zákony budeme v přírodě i v lidech napravovat ještě po dlouhá desetiletí.
Moji milí, v evangeliu jsme slyšeli velice důležitou výzvu Pána Ježíše k lidem, k celému světu. Kristus Pán nás vyzývá, abychom si vytvořili správnou stupnici hodnot, abychom věděli, co je důležité především, a co je až za tím. Jistě je nám jasné, že dvěma různým pánům nelze sloužit. My to víme, ale v každodenním životě to přesto stále zkoušíme.
Bratři a sestry, tak například při ranní modlitbě máme dobrý úmysl: „Co dnes budu dělat, mluvit, myslet, všechno ať je k větší cti a slávě Boží.“ Ale v průběhu dne hledáme spíš to, co je k větší cti a slávě naší. Výsledkem je vnitřní rozpolcenost věřícího člověka, stálý pocit špatného svědomí, nectnost strachu z Boha namísto ctnosti bázně Boží. A to není dobré ovoce naší snahy o duchovní život – vždyť ovocem má být naše radost.
Moji drazí, jak to tedy máme dělat? Mohli bychom si říci – necháme ranní modlitby a nebudeme dělat žádná předsevzetí. Když nic nebudu chtít, nebudu mít ani výčitky, že jsem něco nesplnil. Sami však cítíme, že toto by dobrá cesta nebyla. Kdo začne „lajdačit“ v ranní modlitbě nebo ji omezí jen na nedbalé znamení kříže, ten by byl hodně brzy po krk v lajdačení všeho druhu i přes den.
Bratři a sestry, nejde o to, abychom v modlitbě viděli nějaký úkol navíc, o povinnost víc. Vždyť všelijakých úkolů a povinností máme i tak dost. Jde o to vytvořit si návyk k modlitbě. Jako si dítě nacvičí chození tak, že nemusí přemýšlet, kterou nohu teď dát dopředu, jako si řidič nacvičí řízení tak, že nemusí přemýšlet, co má dělat nohama a co rukama, tak si i my, věřící lidé, máme nacvičit stálé spojení s Boží láskou, ať děláme cokoliv.
Moji milí, především je třeba zachovat si ten dobrý úmysl ranní modlitby, že chci všechno dnes dělat ke cti a slávě Boží. K tomuto dobrému úmyslu je však třeba přidat i jakousi „průběžnou kontrolu“ během celého dne. Ptejme se během dne: „Mohu to, co zrovna teď dělám, nabídnout Pánu jako svůj dar? To co chci nyní udělat, je to opravdu dobré?“ Takto si jistě navykneme, abychom při všem, co míníme dělat, uvažovali i z toho hlediska, jestli je to správné v Božích očích, jestli z toho bude nakonec radost – anebo spíš znechucený pocit špatného svědomí.
Bratři a sestry, v životě přicházejí nejrůznější situace, věci i lidé, které jsme si my sami nevybrali. Přicházejí nám tak říkajíc „pod ruku“, jsou zkrátka tady. Například ve škole posadí k tobě spolužáka do lavice. Jde ti na nervy, je ti protivný. Kdybys nebyl křesťan, asi bys nedokázal nic víc, než že bys chodil do školy s nechutí, že by sis nechal školu otrávit. Ale křesťan, ten ráno všecko nabídl Pánu Bohu. To hezké nabídl k Boží cti a slávě, to bolavé a nepříjemné jako pomoc Pánu Ježíši s jeho křížem: Vše nepříjemné chci dnes nést jakou kousek kříže Krista Pána!
Moji drazí, jistě že jsme také jen lidé, a tak nám – křesťanům – jsou někteří lidé také nepříjemní a protivní. Ale místo, aby nás z nich začala bolet hlava nebo téct nervy, říkáme si: Pane, tys měl kolem sebe také všelijaké Jidáše a farizeje. Ale nerozčiloval ses kvůli nim, jen ti jich bylo líto. Tak já to chci dělat stejně, jako jsi to dělal ty.
Bratři a sestry, i věřícímu křesťanu je nepříjemné, když má jít například do nemocnice na nějakou operaci. Ale vzpomene si na Krista Pána na Hoře Olivetské a v duchu se modlí: Pane, já bych to raději nechtěl, jestliže to opravdu nemusí být. Ale jestli to být musí – ne jak chci já, ale jak ty chceš. Nechám to na tobě, buď vůle tvá!
Přátelé Boží, když tedy každé ráno vstaneme s dobrým úmyslem, všechno dělat dobře a k Boží slávě, všechno nepříjemné chtít nést jako kříž Krista Pána, potom při večerním zpytování svědomí poznáme, že sloužíme jen jednomu Pánu. Poznáme, že nás jen tak něco nepříjemného nezaskočí. A především poznáme a lépe si uvědomíme, že náš Pán je stále s námi! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.