ŘÍMSKOKATOLICKÉ FARNOSTI NA LIPNĚ

Dvěma různým pánům nelze sloužit

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! V době ne tak dávno minulé jsme slýchávali a čítali sebevědomé prohlášení: „To, co se dřív nazývalo Boží prozřetelností, Božími zákony, to jsme teď mnohem lépe nahradili vědou a technikou.“ Znělo to hrdě, ale úděsné následky nedbání na Boží zákony budeme v přírodě i v lidech napravovat ještě po dlouhá desetiletí.

            Moji milí, v evangeliu jsme slyšeli velice důležitou výzvu Pána Ježíše k lidem, k celému světu. Kristus Pán nás vyzývá, aby­chom si vytvořili správnou stupnici hodnot, abychom věděli, co je důležité především, a co je až za tím. Jistě je nám jasné, že dvěma různým pánům nelze sloužit. My to víme, ale v každodenním životě to přesto stále zkou­šíme.

            Bratři a sestry, tak například při ranní modlitbě máme dobrý úmysl: „Co dnes budu dělat, mluvit, myslet, všechno ať je k větší cti a slávě Boží.“ Ale v průběhu dne hledáme spíš to, co je k větší cti a slávě naší. Výsledkem je vnitřní rozpolcenost věřícího člověka, stálý pocit špatného svědomí, nectnost strachu z Boha namísto ctnosti bázně Boží. A to není dobré ovoce naší snahy o duchovní život – vždyť ovocem má být naše ra­dost.

            Moji drazí, jak to tedy máme dělat? Mohli bychom si říci – ne­cháme ranní modlitby a nebudeme dělat žádná předsevzetí. Když nic ne­budu chtít, nebudu mít ani výčitky, že jsem něco nesplnil. Sami však cí­tíme, že toto by dobrá cesta nebyla. Kdo začne „lajdačit“ v ranní modlitbě nebo ji omezí jen na nedbalé znamení kříže, ten by byl hodně brzy po krk v lajdačení všeho druhu i přes den.

            Bratři a sestry, nejde o to, abychom v modlitbě viděli nějaký úkol navíc, o povinnost víc. Vždyť všelijakých úkolů a povinností máme i tak dost. Jde o to vytvořit si návyk k modlitbě. Jako si dítě nacvičí chození tak, že ne­musí přemýšlet, kterou nohu teď dát dopředu, jako si řidič nacvičí řízení tak, že nemusí přemýšlet, co má dělat nohama a co rukama, tak si i my, věřící lidé, máme nacvičit stálé spojení s Boží láskou, ať děláme cokoliv.

            Moji milí, především je třeba zachovat si ten dobrý úmysl ranní modlitby, že chci všechno dnes dělat ke cti a slávě Boží. K tomuto dob­rému úmyslu je však třeba přidat i jakousi „průběžnou kontrolu“ během celého dne. Ptejme se během dne: „Mohu to, co zrovna teď dělám, nabíd­nout Pánu jako svůj dar? To co chci nyní udělat, je to opravdu dobré?“ Takto si jistě navykneme, abychom při všem, co míníme dělat, uvažovali i z toho hlediska, jestli je to správné v Božích očích, jestli z toho bude nako­nec radost – anebo spíš znechucený pocit špatného svědomí.

Bratři a sestry, v životě přicházejí nejrůznější situace, věci i lidé, které jsme si my sami nevybrali. Přicházejí nám tak říkajíc „pod ruku“, jsou zkrátka tady. Například ve škole posadí k tobě spolužáka do lavice. Jde ti na nervy, je ti protivný. Kdybys nebyl křesťan, asi bys nedokázal nic víc, než že bys chodil do školy s nechutí, že by sis nechal školu otrávit. Ale křesťan, ten ráno všecko nabídl Pánu Bohu. To hezké nabídl k Boží cti a slávě, to bolavé a nepříjemné jako pomoc Pánu Ježíši s jeho křížem: Vše nepříjemné chci dnes nést jakou kousek kříže Krista Pána!

Moji drazí, jistě že jsme také jen lidé, a tak nám – křesťanům – jsou někteří lidé také nepříjemní a protivní. Ale místo, aby nás z nich za­čala bolet hlava nebo téct nervy, říkáme si: Pane, tys měl kolem sebe také všelijaké Jidáše a farizeje. Ale nerozčiloval ses kvůli nim, jen ti jich bylo líto. Tak já to chci dělat stejně, jako jsi to dělal ty.

            Bratři a sestry, i věřícímu křesťanu je nepříjemné, když má jít například do nemocnice na nějakou operaci. Ale vzpomene si na Krista Pána na Hoře Olivetské a v duchu se modlí: Pane, já bych to raději nechtěl, jestliže to opravdu nemusí být. Ale jestli to být musí – ne jak chci já, ale jak ty chceš. Nechám to na tobě, buď vůle tvá!

            Přátelé Boží, když tedy každé ráno vstaneme s dobrým úmyslem, všechno dělat dobře a k Boží slávě, všechno nepříjemné chtít nést jako kříž Krista Pána, potom při večerním zpytování svědomí poznáme, že sloužíme jen jednomu Pánu. Poznáme, že nás jen tak něco nepříjemného nezaskočí. A především poznáme a lépe si uvědomíme, že náš Pán je stále s námi! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.