6. neděle v mezidobí (cykl B)
Je nemoc Božím trestem?
Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Žijeme v době moderní vědy a techniky, která mnohdy dává člověku velice falešný pocit moci. Avšak slovo Boží hovoří i v dnešní době o člověku malomocném. A tak si chceme dnes dobře uvědomit, co všechno činí člověka málo-mocným: nejsou to jen choroby tělesné, ale především choroby duše – pýcha, sobectví, závist, nenávist a řada jiných, které člověka vyhánějí z veliké rodiny Božích dětí.
Moji milí, když někdo onemocní nějakou nakažlivou nemocí, odvezou ho na infekční oddělení do nemocnice, kam za ním nikdo nesmí na návštěvu. A v prvním čtení jsme slyšeli, jak to lidé dělali v pradávných dobách, když někdo onemocněl nakažlivou chorobou, zejména tolik obávaným malomocenstvím. Tyto ubožáky zkrátka a dobře vyhnali z města či z vesnice pryč do pustiny. Nesměli se s nikým stýkat, aby někoho nenakazili.
Bratři a sestry, avšak toto vyhnanství nebylo ještě to nejhorší, co se tenkrát s nemocnými dělalo. Mnohem horší bylo, že nemoc byla považována za Boží trest. Tehdy se říkalo, že ten nemocný musel moc hřešit, a tak ho Bůh potrestal nemocí. Nemocný člověk byl považován za zločince, za člověka poznamenaného Hospodinem. A tak ho neváhali vyloučit ze společnosti slušných a zdravých lidí. Bylo to kruté a my si zajisté říkáme: dobře, že žijeme v moderní době, teď už se nám nic takového nemůže stát!
Moji drazí, avšak nepleťme se! Myšlení lidí se od těch pradávných časů zase až tak radikálně nezměnilo. Když vidíme, že u někoho náhle propukla nějaká nebezpečná a zákeřná choroba, často máme tendenci říkat: Inu, to má z toho, že tak špatně žil. To ho Pán Bůh potrestal. A jak reagujeme, když onemocníme sami? Kněz by vám mohl vyprávět, kolik nemocných mu klade rozhořčené otázky: Co já jsem tak zlého udělal, že jsem takhle postižen? Cožpak jsem horší než ostatní lidé? Proč mě Bůh takhle trestá? Proč zrovna já tu ležím – proč ne druzí?
Bratři a sestry, jistě jsou to palčivé otázky. Avšak už ve Starém zákoně najdeme náznak lepšího pochopení smyslu bolesti a utrpení. Mám na mysli starozákonní knihu Jób, kterou zajisté všichni dobře znáte. Když bohatý a spravedlivý muž Jób rázem zchudl, ztratil rodinu a onemocněl malomocenstvím, jeho přátelé se shodli na obvyklém názoru, že to všechno je Boží trest za jeho hříchy a za špatný život. Ale Jób spravedlivý to odmítá uznat, když říká: „Nejsem nijak zvlášt horší, hříšnější, než ostatní zdraví lidé – možná jsem i o něco lepší než mnozí z nich.“ A Hospodin Bůh nakonec Jóbovi spravedlivému říká: „Tvé trápení není Boží trest. Bůh je ti právě v tvém trápení blízko. Tvé trápení tě učí důvěřovat Bohu a spoléhat na Boha.“
Moji milí, také dnešní radostná zvěst je jedním z nejkrásnějších textů Nového zákona k otázce nemoci a utrpení. Slyšeli jsme, že žádný předpis ani žádný zákaz nedokázal zabránit Pánu Ježíši, aby se k nemocnému soucitně přiblížil. Žádné nebezpečí nákazy nezabrání, aby se ho s láskyplným soucitem dotkl a pohladil. Kristus Pán se nemoci nebojí. On nemoc hojí a nemocného vrací do jeho domova, do jeho prostředí. Rozumíme tomu dobře? Nemoc je zajisté zlá věc, jistě že bychom si přáli, aby nemoce nebyly. Ale je zde Pán Ježíš, který nám pomáhá ke zdraví na těle i na duši.
Bratři a sestry, dnešní evangelium nám oznamuje zprávu vpravdě radostnou: Když onemocníš, máš jedinečnou příležitost bezprostředně zakusit Boží blízkost a Boží lásku. Bůh tě chce uzdravit, a tak k němu volej o pomoc s plnou důvěrou, jako ten malomocný. Každý nemocný má tedy plné právo doufat, že ho Bůh uzdraví, že bude zase šťastně žít mezi svými – ať už v domově vezdejším, anebo v domově nebeském.
Moji drazí, nemá smysl lámat si v nemoci hlavu otázkou, proč právě já tady ležím a ti druzí jsou zdraví. Jedině, co má smysl, je to, aby se nemocný s plnou důvěrou odevzdal do Boží náruče. A také má smysl, aby ti zdraví ho nevyloučili ze svého společenství, ale aby jej navštěvovali, věnovali se mu a všemožně ho těšili a povzbuzovali.
Bratři a sestry, mějme na paměti, že v naší společnosti, všude kolem nás, je dost lidí málo-mocných. Jsou to lidé zasažení malomocenstvím duše, totiž těžkým hříchem či nějakým špatným návykem. Pojďme proto všichni společně vstříc Kristu Pánu, který ve svátosti oltářní přichází mezi nás. Volejme k němu společně o uzdravení. A co na toto naše pokorné a vroucí volání odpoví Pán Ježíš? Jeho odpověď je stále stejná už po dva tisíce let: „Chci – buď čist!“
Přátelé Boží, když se nám podaří odstranit všechno zlé a nadbytečné, co se nachází v naši duši, získáme duchovní uzdravení a pokoj, který tento svět nemůže dát! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.
