5. NEDĚLE POSTNÍ (cykl C)
Vstoupit do vysokého Ježíšova stínu
Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Pokud jsme pozorně naslouchali dnešnímu evangeliu, mohli jsme si uvědomit, že dost často jednáme podobně jako ti žalobci cizoložné ženy. Sice si namlouváme, že stojíme v té správné pozici u Pána Ježíše, že bychom spolu s ním byli samozřejmě na straně té ženy. Ale ve skutečnosti, v konkrétních životních situacích, mnohdy jednáme jako ti žalobci.
Moji milí, každý z nás potřebuje přímé slovo Ježíšovo, které nám připomíná náš skutečný stav. Kolik to už bylo v našem životě selhání, všelijakých hříchů a nevěry! Když je pak člověk starší, rychle pozapomíná na své mládí, na přestupky horké hlavy, rozbouřené krve v žilách. Anebo se stane „sklerotikem“, a pak už raději neví – nebo spíš nechce vědět – nic. Každý, kdo zná ono temné místo hluboko v člověku, ten ví, jak dlouhý stín vrhá naše hříšnost.
Bratři a sestry, jedna stará tibetská báj vypravuje o člověku, který nemohl snést svůj vlastní stín. Chtěl se ho zbavit tím, že před ním utíkal. Běžel stále rychleji a rychleji, ale stín utíkal stejně tak rychle. Až konečně v šíleném úprku padl na zem mrtev. Teprve, když klesl k zemi, jeho tělo stín přikrylo.
Moji drazí, i když víme, že nám hříchy byly odpuštěny, zůstává zde ten stín, který nám dělá starosti. A tak se ptáme: co s tím? Na jedné straně stojí před Pánem Ježíšem žalobci. Své vlastní hříchy přivláčeli v provinilé ženě před Ježíše. Byli příliš horliví, chtěli Ježíše dostat do úzkých. Horké hlavy, rozbouřená krev. Na druhé straně stála žena, vyděšená, ponížená, vědoma si své viny a smířená s tím, že ji ukamenují.
Bratři a sestry, a co udělal Pán Ježíš? Sklonil se k zemi a popřál jim čas, aby se na sebe vzájemně podívali. A něco psal prstem do písku. Co tam psal, to nikdo neví. Je mnoho výkladů. Buď má ta scéna připomenout, že je zde přítomen ten, koho poslal nebeský Otec, který vepsal svým prstem do kamenných desek na hoře Sinaj Desatero. Nebo ta scéna naznačuje, že zákon vytesaný do kamene se v rukou farizeů a zákoníků stal pomíjivým jako to písmo v písku, a že nyní platí jen živý zákon Boží naplněný láskou. Anebo může mít pravdu svatý Hieronymus, který říká, že Ježíš do písku vypsal jednotlivé hříchy žalobců, takže se potichu všichni vytratili, když řekl: „Kdo z vás je bez hříchu, ať první hodí kamenem!“
Moji milí, a tak nastala zvláštní situace. Žalobci té ženy se potichu a nenápadně vytratili ze scény. Zůstala jen ta žena, která také mohla odejít. Hříšnému člověku není lehké stát před svatým. Ale Kristus Pán je nesmírně mocný. Ono totiž utišit divokou krev není o nic snadnější než utišit bouři na Genezaretském jezeře. A Ježíš Kristus dokázal utišit obojí.
Bratři a sestry, a závěrem máme ještě něco – ještě máme malý dovětek k té staré tibetské báji se stínem. Ona báj končí takto: Kdyby ten muž, utíkající před svým stínem, vstoupil do stínu vysokého stromu, byl by se svého vlastního stínu zbavil. Ale jeho to nenapadlo, a tak zemřel. Tolik slova té tibetské báje. Ta cizoložná žena vstoupila do vysokého Ježíšova stínu. Poznala, jak ji Pán Ježíš miluje, jak dovede odpustit, a proto zůstala naživu. Neodešla jako ti ostatní hříšníci.
Moji drazí, a v tom je velké poučení pro nás. Kdo věří v Ježíšovu lásku, ten nemusí utíkat sám před sebou. Ten ví, že je milován i se svým stínem. Ve stínu Pána Ježíše, který – ač sám bez hříchu – vzal na sebe všechny naše hříchy, přestává náš stín existovat. A nás by to mělo zavazovat k tomu, abychom podle Ježíšova příkladu milovali i své bližní s jejich stíny.
Přátelé Boží, až na nás přijde pokušení, abychom vzali do ruky kámen naší zloby a nelásky, a chtěli ho po někom hodit, upřímně a s pokorou se zeptejme sami sebe: Jsem opravdu bez hříchu, abych jako první mohl hodit kamenem? A pokud si na tuto otázku opravdu upřímně a poctivě odpovíme, pevně věřím, že ty naše kameny zloby a nelásky nám rychle vypadnou z ruky na zem! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.
