33. neděle v mezidobí (cykl C)
Vytrvalostí zachráníme svou duši
Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Přiblížili jsme se k závěru církevního roku a vidíme, že Boží slovo je velmi vážné. O čem nám hovoří? — O posledních věcech člověka a o konci světa. Toto slovo Boží není jednoduché správně pochopit a vyvodit z něho praktické závěry pro náš život. Vždyť dnešní doba se vyznačuje velikými zmatky v tomto směru, množstvím falešných slov novodobých falešných proroků. Moudrý člověk, věřící křesťan, se snaží z Božího slova – ve světle božské moudrosti – poznat, jaký správný postoj máme zaujmout a co máme dělat.
Moji milí, když jsme se pozorně zaposlouchali do slov Krista Pána, zjišťujeme, že jeho líčení dějin, jeho popisování osudů vlastních učedníků – to je úplný seriál hororů! Pán Ježíš hovoří o naprostém zmatku, chaosu: zmatek v oblasti náboženské, politické i mravní. A tento chaos bude narůstat s blížícím se okamžikem jeho příchodu. Hovoří o válkách, přírodních a vesmírných katastrofách. Hovoří o neštěstí, o bídě a o hladu.
Bratři a sestry, proč vůbec Pán Ježíš takto poodhalil oponu dějin? — Protože jeho učedníci s nadšením hovořili o chrámu. Stáli někde na hoře Olivetské a dívali se s nadšením a s uspokojením na město Jeruzalém, obdivovali jeho krásu a hlavně ten úžasný jeruzalémský chrám. A co Pán Ježíš? Také sdílel jejich radost, také nadšeně obdivoval to, co viděl? Ne, ne! Kristus Pán zůstává chladný, protože věděl, jaký to všechno vezme konec. My víme, že dokonce v jednom okamžiku plakal nad Jeruzalémem, protože dobře věděl, jaké hrůzy toto město potkají. Věděl, kolik utrpení padne na Jeruzalém. A to všechno se stane proto, že lidé odmítnou Boží pravdu, kterou jim on sám hlásal. Doslova prohlásil: „Nezůstane zde kámen na kameni!“ A to jsou zajisté tvrdá slova.
Moji drazí, v dnešní době můžeme na vlastní oči vidět, jak Židé pláčí u tzv. „Zdi nářků“, která jako jediná zbyla z tohoto nádherného chrámu jeruzalémského. A když tam tehdy Pán Ježíš stál se svými učedníky, jeho zrak zalétl až na konec dějin. A Kristus Pán poodhalil svým učedníkům a tím pádem vlastně i nám, jaké tvrdé budou lidské dějiny pod vlivem zla. Ovšem za toto zlo nemůže dobrotivý Bůh. Za toto zlo si může sám člověk, protože je působí svou neposlušností Božích zákonů!
Bratři a sestry, nebuďme však zase až tak skleslí a smutní. Máme zde také něco nesmírně potěšujícího a oblažujícího. Ten temný a ponurý pohled do budoucnosti je rozjasněn paprskem naděje. Nakonec totiž nebude zkáza, ale Boží vykoupení. Poslední slovo bude patřit zachraňujícímu zásahu Syna člověka. Proto vždy očekávali křesťané ten okamžik s velikou touhou, s velikou nadějí a s radostí v srdci.
Moji milí, dnešnímu lidstvu se však nějak nedostává naděje. Proč je tomu tak? Protože o nás platí to, co řekl Pán Ježíš na jiném místě: Nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde? Protože je dnes mezi lidmi málo víry, propadáme často beznaději a zoufalství. Víme, že dějiny budou až do konce plné všelijakých „hororů“. Ale také známe ten radostný okamžik konečného a úplného vykoupení. Známe Ježíšovo slovo: NEBOJTE SE, RADUJTE SE!!! A také známe ujištění Krista Pána, které zaznělo v dnešní radostné zvěsti: Vytrvalostí zachráníte svou duši. A z tohoto poznání máme jasnou perspektivu života před sebou.
Přátelé Boží, i když je život tvrdý, chvílemi i nesnesitelný, i když je umírání těžké – závěr patří radostnému vykoupení, zachraňujícímu zásahu Syna člověka. A tak vytrvejme i my v této naději, v této bezmezné důvěře v Boha, abychom od něho přijali – až přijde náš čas – život věčný! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.
