ŘÍMSKOKATOLICKÉ FARNOSTI NA LIPNĚ

Křesťanský smysl stáří a smrti

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Listopadové dny nás vedou na hřbitovy, ke hrobům těch, kteří nás předešli na věčnost. Tyto dny v nás vždy znovu probouzejí otázku: kdy umřu i já? Co je za smrtí? A tak se i my rozpomeňme: jak já myslím na věčnost? Přemýšlím o tom někdy? Do­kázal bych vysvětlit, v čem spočívá křesťanská naděje na věčnost?

            Moji milí, dnešní radostná zvěst nám vypráví známý příběh o Zacheovi. Hlavní myšlenkou tohoto vyprávění, jakož i listu svatého apoštola Pavla do Soluně, je setkání s Kristem Pánem. Křesťané v řecké Soluni byli zmateni nějakými poplety a čekali každým dnem konec světa. Přestali normálně pracovat a žít, jenom stále čekali a báli se soudu a smrti.

            Bratři a sestry, strach ze smrti, strach z konce – to je věc ošklivá a lidé jím trpí dodnes. Kdo nevěří v Boha, ten se těm úzkostným pocitům brání mnohem hůř, než člověk věřící. Nevěra – to je život bez osobní budouc­nosti, bez vyhlídek do budoucna. K umění křesťanského života patří i umění stárnout a umění umírat.

            Moji drazí, my křesťané dobře víme, že věřící člověk je víc než nějaký živo­čich. Proto snadněji chápeme, že i když tělesné síly slábnou, jsou tu ještě síly duševní, o které se můžeme opírat. Proto nenaříkáme nad tím, co už nemůžeme dělat, ale těšíme se z toho, co ještě dělat můžeme.

            Bratři a sestry, je dobře si tohle připomínat, abychom se nebáli stáří. Mějme na paměti, že stáří má své důležité místo v lidském společenství, má i svou zvláštní krásu a radost. Teď si možná myslíš – tobě se to po­vídá, když jsi ještě mladej! Ale počkej, až budeš opravdu starej! Ty ne­moce, ta nemohoucnost! Jistě, ale zde platí už jednou řečená zásada, že stárnoucí křesťan nenaříká nad tím, co už nemůže, ale těší se z toho, co ještě může.

            Moji milí, a tak moudrý křesťan přijímá bezmoc stárnutí a odumírání jako bolesti svého znovuzrození, jako svůj očistec a daň za chyby a hříchy svého mládí a celého života, jako podíl na Kristově cestě kří­žové a jeho výstupu na Kalvárii.

            Bratři a sestry, věřící člověk neodmítá Ježíšovu nabídku lásky. Vrací se sice kajícně, jako hříšník, jako ten mar­notratný syn, ale právě proto se vrací s důvěrou, že ho přivítá otevřená ná­ruč nebeského Otce! Křesťan může důvěřovat, že i smrt – to poslední, co se mu v životě přihodí – bude dobrá. Bude to setkání s Bohem, který je láska. Bude to setkání s Bohem, který je Bohem živých, a ne mrtvých!

            Moji drazí, cesta životem s Ježíšem Kristem, ve víře v Krista Pána, to je život navěky. Cesta životem bez Krista, bez víry v něho, to je smrt navěky. Život bez víry stačí právě tak na to, aby člověka přivedl do hrobu. Avšak život ve víře v Krista Pána vede k plnému bytí v Bohu, k věčnému patření na Boha tváří v tvář.

            Přátelé Boží, to je konečný smysl lidského ži­vota zde na zemi. Opravdové evangelium, vpravdě radostnou zvěst jsem vám dnes mohl hlásat. Buď za to Bohu Stvořiteli chvála a dík! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.