3. NEDĚLE POSTNÍ (cykl C)
Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Když jsem byl ještě malej kluk, vyváděl jsem různé „kousky“: Jednou v zimě jsem šel sáňkovat na prudký sráz, kde to bylo velice nebezpečné. Ale já se cítil jako mistr světa, a tak jsem se z toho prudšího srázu hezky rozjel. Vlastním očím jsem nevěřil, jaký to dostalo švih a jak se sáňky nedaly ubrzdit. Zastavil jsem se až dole o kmen mohutného stromu. Sáňky byly na padrť a já jsem se pořádně natloukl a skončil ve špitále se zlomenou rukou a rozbitou hlavou. Nakonec všechno dopadlo dobře, neboť – a vy mi to nebudete věřit – jsem tuto bouračku přežil! 
Moji milí, na první pohled bychom mohli říci: taková hloupá klukovina! Ale v širším světle slova smyslu v tom máme velmi výstižný a přiléhavý obraz toho, co se s námi děje, a co se děje se světem. Je to skutečně vážná výstraha. Vždyť den co den slýcháme a čteme o různých tragédiích na celém okrsku zemském.
Bratři a sestry, a takovou zprávu přinesli také Pánu Ježíši. A čekali, co on na to řekne. V Ježíšově odpovědi by nás měly především zaujmout dvě závažné věci: Za prvé – Pán Ježíš bere nesmírně vážně souvislost mezi vinou a trestem. Mezi hříchem a Božím soudem. Všem nám připomíná, že si nemáme zahrávat se zlem a s hříchem.
Moji drazí, a za druhé – Pán Ježíš vycítil v tom vyprávění o krvavém masakru něco velmi nebezpečného a nesprávného, totiž krátkozrakost těch, kteří mu to vyprávěli. Přece ten, kterému se neštěstí vyhnulo, není lepší než ti, které neštěstí zasáhlo. Ten, kdo přežil nějakou katastrofu, v žádném případě nemá právo se dívat na ty postižené jako na horší, než je on sám.
Bratři a sestry, můžeme říci, že každé neštěstí druhých by mělo být vážnou výzvou k pokání pro všechny lidi. Lidský život dnes – díky narůstajícímu zlu, bezbožectví a nevěře – dostává opravdu velký „švih“, velmi rychlý spád. Ať už se jedná o jednotlivce nebo o celé národy, pomalu se všichni dostáváme do stádia, kdy se zrychlující pohyb nedá zastavit. Mnoho lidí bude značně pohmožděno, ale mnoho jich také zahyne.
Moji milí, z dnešního evangelia k nám zaznívá vážná výzva k obrácení. A obrácení musí vždy začít u každého z nás osobně. Pokud bychom neudělali alespoň ten první krok, že si totiž pokorně a upřímně přiznáme: JÁ JSEM ČLOVĚK SLABÝ A HŘÍŠNÝ – potom bychom neudělali vůbec NIC!
Přátelé Boží, jestliže se opravdu považujeme za Kristovy učedníky – za křesťany, pak bychom měli mít srdce otevřené Boží výstraze a hlasu vlastního zdravého rozumu. Pamatujme, že prach jsme a v prach se navrátíme. Obraťme se tedy, dokud je čas, čiňme pokání a věřme evangeliu! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.
