3. NEDĚLE POSTNÍ (cykl A)
Žízeň
Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! V prvním čtení jsme slyšeli, že lid žíznil po vodě. O žízni se mluví i v evangeliu. Co je to žízeň? Je to především veliká touha. Když dělník skončí zpocený svou práci, netouží tolik po pokrmu – prvně se jde napít. Když se pacient probere po operaci z narkózy, první, co šeptají jeho rty, je: „Prosím vodu...“ — To je žízeň. Ale člověk má ještě jinou žízeň. Každé lidské srdce žízní po štěstí, a Nejsvětější Srdce Ježíšovo touží po tom, aby všechny lidi získalo, zachránilo, spasilo.
Moji milí, ze samařského města Sichar vyšla žena se džberem na vodu. Šla ke studni, nazývané „b’ér Ja’akov“, tedy Jakubova studna. Myslela si, že tam bude skupinka žen, s nimiž si poklábosí. Avšak seděl tam jen jeden unavený poutník. Už podle šatů poznala, že není ze Samařska, ale ze země židovské. Ten muž se na ni obrátil: „Mám žízeň, dej mi napít!“ Ženu to překvapilo. Židé se se Samařany přece nestýkali. Žena říká: „Ty máš žízeň? Já taky. Ale já žízním po štěstí. Už tolik radostí jsem si užila, ale žízeň pořád nepřestává.“
Bratři a sestry, ten neznámý židovský poutník začal samařské ženě vyprávět o Bohu, k němuž se máme modlit, do jeho náruče se položit, a tam najdeme štěstí. A ta samařská žena byla ohromena. Rozběhla se domů, do Sicharu, a volala na ulicích: „Pojďte, pojďte se podívat na člověka, který mně pověděl všecko!“ A ten pocestný – my víme, že to byl sám Kristus Pán – u nich zůstal dva dny, aby hasil jejich žízeň po štěstí. A když odcházel, chtěli ho tam mít u sebe pořád.
Moji drazí, ještě je zde jiná žízeň. Tu žízeň cítil Spasitel, když byl ukřižován. Je to zvláštní: Kristus Pán často ve svém životě strádal, ale nikdy nikoho o nic neprosil. Měl hlad, ale neřekl: Dejte mi kousek chleba. Neměl, kam by hlavu složil, ale neřekl: Poskytněte mi přístřeší. Až teď, na kříži, poprosil. Měl žízeň. Po tak veliké ztrátě krve, jakou prodělal on, a v žáru poledního slunce nebylo divu, že zašeptal: ŽÍZNÍM! Bylo to vlastně jeho poslední přání před smrtí.
Bratři a sestry, ten, kdo žádá o doušek vody, nemá být nikdy odmítnut. A přece – když Kristus Pán visel na kříži, místo vody mu podali houbu namočenou do octa. Kristovo slovo „žízním“ – to nebyla jen tělesná bolest, ale především touha po spáse nesmrtelných duší. A víme, že přímo na kříži se Kristu Pánu podařilo získat lotra Dismase, visícího po jeho pravici. Řekl mu: „Amen, pravím ti, ještě dnes budeš se mnou v ráji.“ Získal také římského centuria Longina, který velel popravě. A Longin po Kristově smrti velebil Boha a řekl: „Tento člověk byl skutečně spravedlivý. To byl opravdu Syn Boží!“
Moji milí, Kristus Pán chtěl svou prolitou krví na kříži získat všechny lidi – a jak málo je jich ochotno tuto žízeň utišit. Krev Kristova obmyla celý svět – a kolika zatvrzelým duším to nepomůže! Ano, mnoho lidí nezná žízeň Kristova Božského Srdce. My, křesťané, bychom tuto žízeň znát měli. Prožívejme ji každý znovu a znovu, a snažme se tu žízeň utišit. Připomínejme lidem z našeho okolí, kteří už neznají cestu do kostela: Je čas očistit si duši, je čas smířit se s Bohem ve svátosti pokání.
Bratři a sestry, a za ty odpadlíky, kteří sice byli pokřtěni, ale po očistě už netouží, za ty se modleme, aby jim Bůh dal milost obrácení. Protože jinak by jejich duše mohla skončit v plamenech neuhasitelných a ve věčné žízni pekelné, kterou už navěky nebude moci nic utišit. Ano, prosme o milost obrácení, dokud je ještě čas. Zítra už by možná mohlo být pozdě!
Moji drazí, o dvojí žízni jsme dnes uvažovali: o žízni lidského srdce po štěstí, a o žízni Božského Srdce Páně po spáse. Obojí žízeň se dá propojit. Když se Kristu Pánu odevzdáš, jeho potěšíš a sám sebe spasíš. Když budeš toliko ve světě hledat štěstí – štěstí bez Pána Boha – pochopíš slova básníka, který trpce doznává: Štěstí? Co je štěstí? Muška jenom zlatá! Takové štěstí bez Pána Boha sice nakrátko zazáří, ale pak rychle a nenávratně odletí – jako ta zlatá muška.
Přátelé Boží, zakončíme slovy největšího myslitele všech dob svatého Augustina, který ve svém životě zkoušel v cestě za štěstím všechno možné, až nakonec pokorně vyznal: „Ty, Bože, povzbuzuješ člověka, aby Tě s radostí chválil, neboť stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné jest srdce naše, dokud nespočine v Tobě, ó Bože!“ Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.
