28. neděle v mezidobí (cykl C)
Stále Bohu vzdávejme díky!
Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Dnes jsme slyšeli v evangeliu o tom, co všichni dobře známe – o nedostatku vděčnosti mezi lidmi. A přece Bohu máme neustále za co děkovat a je smutné, že na to často zapomínáme.
Moji milí, našim životním posláním je radovat se před Hospodinem a děkovat mu. Vždyť si vezměme, jak úžasná, upřímná, doslova nakažlivá i přitažlivá musela být děkovná oběť ve starých dobách – v době starozákonní! Kdo byl zachráněn z těžké nemoci nebo přestál vážnou životní krizi, přinesl Hospodinu děkovnou oběť. Tučné části živočišného těla byly spáleny, z ostatních bylo připraveno chutné pohoštění pro celou obec věřících. Říkalo se tomu – radovat se před Hospodinem.
Bratři a sestry, takovou oběť zamýšlel přinést i Naamán, syrský generál – jak jsme o tom dnes slyšeli v prvním čtení. Chtěl přinést děkovnou oběť, protože byl uzdraven z nemocenství, což tehdy byla strašlivá nemoc – člověk při ní doslova hnil zaživa. Naamán učinil vyznání díků před celým shromážděním. Takovéto prohlášení dělalo Bohu čest a oslavovalo jeho otcovskou dobrotu.
Moji drazí, to byl pohled do doby Starého zákona. A co doba křesťanská? Jistě, ani minulým křesťanským generacím nescházela vděčnost. Lidé dokázali veřejně říci – Bůh je nesmírně dobrý, on mi pomohl. V mnoha poutních svatyních máme všelijaké votivní obrázky, děkovné tabulky, kde je vyjádřeno, co pro koho Bůh udělal. Přes lidi se převalila veliká nemoc nebo havárie, neštěstí, pohromy – a oni to veřejně vyznali. A tak čteme u obrázků: Maria pomohla! Juda Tadeáš se přimluvil!
Bratři a sestry, a co říkáme my dnes, když se přes nás převalí pohroma, havárie nebo nemoc? — Řekneme: To jsem měl ale štěstí... Nanejvýš trochu ostýchavě: Bohu díky, že to dobře dopadlo! A přece máme Bohu za mnoho co děkovat. Člověka až zamrazí, když si uvědomí, kolik miliónů lidí je jen v našem českém, moravském a slezském národě, kteří možná ani jednou ve svém životě neřekli Bohu své DÍKY. Denně se na nás valí nepřetržitý proud darů, který naplňuje až po okraj každý okamžik našeho života.
Moji milí, teď nejde o ty veliké zásahy Boží, které nás vytáhnou z velikého neštěstí. Ale mám na mysli všední věci, mám na mysli každodenní lásku Boží, která nás nese. Jsou to především lidé, s nimiž jsme se na své životní cestě setkali. Jsou to lidé milí, kteří nám hodně dali, v jejich přítomnosti jsme zakoušeli pocit štěstí, kteří nás milovali a podpírali. To je přítomná Boží láska, kterou si mnozí ani neuvědomují.
Bratři a sestry, ale jsou zde nejenom milí lidé, ale i ti, kteří nám byli těžkou zkouškou a my jsme v ní obstáli a povyrostli jsme. Máme děkovat za své zdraví, za nadání, které nám pomáhá, abychom naplňovali svůj život potěšením z tvůrčí práce. Máme děkovat za milou práci, kterou můžeme něco vykonat pro Boha, pro Boží království, a ne za práci, která podporuje naše velikášství a sobectví.
Moji drazí, rodiče mají děkovat za své zdravé děti. Za to, že jim dobrý Bůh dává možnost věnovat se jim, vychovat je, uvést je dobře do života. Běda však, kdybychom to brali jen jako své vlastní potěšení a ne jako dar Boží lásky anebo kdybychom to dokonce zanedbávali! Jestliže se naučíme takto vidět život, jako proud Božích darů, jako denně podanou Boží ruku, pak opravdu nestačíme Bohu za všechno děkovat. Vždyť my bez Boha nemůžeme nic. My ani nemůžeme za to, že můžeme!
Přátelé Boží, autor rytmické písně s názvem „Vděčnost“, kterou můžeme najít ve zpěvníku „Hosana 2“, dokonale vstřebal pravdu, o níž jsme dnes uvažovali. Vyjádřil ji slovy, která když opravdu upřímně a pravdivě vyslovujeme, tak z nich člověka až mrazí: „Protože mě máš tak rád, jak jen ty můžeš mít, protožes mi svou chtěl dát nesmírnost zakusit. Tak kdyby ses mě zeptal, kdo jsem, místo svého jména vyslovím: Jsem jen DÍKY, za všechno a stále DÍKY, tobě dík.“ A tak i my dnes s pokorou vyznejme: Pane, mé jméno je – DÍKY!!! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!
