28. neděle v mezidobí (cykl A)
Svatební roucho milosti
Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Nebeský Otec nás všechny zve ke spolupráci. Ovšem musíme si přiznat, že mnozí věřící si Boží pozvání vysvětlují po svém – podle své pohodlnosti a v jakési omluvě, že ač jsou křesťané, se svatou Církví nežijí. A my se nyní můžeme ptát: Jak máme správně rozumět dnešnímu úryvku evangelia?
Moji milí, ta první část je myslím celkem jasná. Vztahuje se na národ izraelský, který jako první vyvolený lid Boží dostal od Boha pozvání. Avšak odmítl přijmout spásu v Kristu Ježíši. A tak se naplnilo to, co bylo naznačeno už ve slově proroka Izaiáše. Myšlenka Božího pozvání je všeobecná – tedy týká se všech národů. Přesně tak to vyjádřil Pán Ježíš, když ustanovil svátost křtu: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všem národům.“
Bratři a sestry, a nyní se dostáváme k druhé části evangelia, což je vlastně podobenství o člověku, který neměl svatební roucho. A právě tato část evangelia je velice důležitá – je rozhodující pro to, aby člověk mohl Boží pozvání uskutečnit. Co se vlastně naznačuje tím „svatebním rouchem“? Co provedl ten člověk tak špatného? Vždyť neudělal vůbec nic jiného, než ti ostatní pozvaní hosté. Podobně jako oni pozvání přijal a na svatební hostinu přišel. A přesto mu král položil nepříjemnou otázku: Člověče, jak ses sem dostal bez svatebního roucha? A on se nezmohl ani na jedno slovíčko. Něco mu chybělo, něčím byl zaskočen. Nebyl jako ti ostatní.
Moji drazí, my bychom mohli říct: No, to je toho, takový detail – svatební roucho! Přece nemůže až tak záležet na kusu hadru, který má člověk na sobě. Tedy nás jistě zajímá, proč je tak důležité, že neměl svatební roucho. Víte, tady jde především o to, že tomu člověku bez svatebního roucha chybělo slovo víry a naděje. Právě to slovo, které se dovolává Boží lásky. Za Kristem Pánem přicházeli všelijací ubožáci, chudáci na těle i na duchu. To jsou právě ti, kterým – obrazně řečeno – chybělo „svatební roucho“. Byli to ubožáci, kteří toužili po spáse, volali po uzdravení, po štěstí a po radosti.
Bratři a sestry, a jak Bůh na toto jejich volání odpověděl? Právě tím, že je pozval na svou hostinu – do svého nebeského království. A Bůh ty nešťastníky nejenom pozval, ale on je k tomu i uschopnil – oblékl je do svatebního roucha. Všichni vyvolení totiž musí být přetvořeni. Do Božího království – na tuto svatební hostinu – může vstoupit pouze ten, kdo se znovu narodil, kdo se stal novým stvořením. A to se děje, jak jistě víme, ve křtu svatém. Při svatém křtu se znovu narodíme z vody a z Ducha svatého. Při svatém křtu jsme oblečeni do svatebního roucha Boží milosti.
Moji milí, jenom člověk nafoukaný a namyšlený se domnívá, že nepotřebuje spásu. Jenom člověk nafoukaný a namyšlený si myslí, že se do Božího království nějak „doškrábe“ svými zásluhami. A naopak – člověk pokorný a pravdivý uznává svou bídu hříšného stavu a vyslovuje slovo naděje po spáse. A právě to mu otevírá cestu k novému životu, k novému stvoření.
Bratři a sestry, a tak můžeme říci, jaký je rozdíl mezi těmi, kdo byli přijati na hostinu, a mezi tím člověkem bez svatebního roucha, který se nezmohl na jediné slovíčko. Rozdíl je v tom, že lidé pokorní a pravdiví vyznají: „Ano, Pane, já jsem takový, jakého mne vidíš. Jsem člověk ubohý a hříšný. Ale já v tebe věřím a doufám, protože neznám lepší ruce než tvoje, a do tvých rukou, ó Pane, teď odevzdávám svůj život.“ Ano, na těchto lidech se vždycky splní slova Písma: Kdo v tebe doufají, Hospodine, nepadnou do hanby.
Přátelé Boží, kdo si myslí, že nemusí kráčet cestou milosti posvěcující – tou cestou, kterou Kristus Pán stanovil ve svatých svátostech své Církve – takový člověk je bez svatebního roucha Boží milosti a nezmůže se na jediné slovíčko. Na otázku „Jak ses sem dostal?“ bude trapně mlčet. Zatímco ti ostatní – a já pevně věřím, že to budeme my všichni – radostně vyznají: Pane, my jsme v tebe uvěřili a doufali jsme v tebe jako ve svého laskavého Spasitele. A nyní věříme a doufáme, že pro svou lásku náš přijmeš do věčného domova! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.
