ŘÍMSKOKATOLICKÉ FARNOSTI NA LIPNĚ

Historie jedné veliké lásky

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Dnes si budeme vyprávět o historii jedné veliké lásky. Víme, že o velké lásce se zpívají písně, vyprá­vějí romány a skládají básně. Právě jsme v prvním čtení naslouchali písni a v radostné zvěsti jsme naslouchali vyprávění o velké lásce. O lásce, která však nebyla opětována; o lásce, která byla oklamána.

            Moji milí, někdy se toto biblické vyprávění nazývá podoben­ství o zlých vinařích, avšak to není tak úplně přesný název. Hlavní posta­vou v každém pořádném románu nebo v každé pořádné povídce o lásce je přece ten zamilovaný, ten milující. A v tom milujícím snadno rozpozná­váme Boha Otce. Jak krásnou vinici, jak krásný svět nám lidem připravil, viďte! Co všechno pro nás udělal, abychom přinášeli úrodu lásky, aby­chom dobrotu Stvořitele spláceli svým dobrým životem.

            Bratři a sestry, my totiž nejsme na vinici Božího království pozváni jako diváci do divadla, kteří jen sedí a tleskají – a někdy také hvízdají. My jsme na vinici Božího království pozváni, abychom spoluvytvářeli pro­gram, abychom dávali druhým z toho, co jsme sami dobrého dostali. Ale my se často nechováme lépe, než ti první nájemci v podobenství – děti Izraele. Dobro dobrem nesplácíme, Boží proroky a kněze kamenujeme a zaháníme, Božího Syna svou zlobou znovu a znovu přibíjíme na kříž.

            Moji drazí, ten milující v podobenství se dočkal tolika zklamání v lásce. Ale víte, co je na tomhle příběhu nejúžasnější? Přes tolik zloby a tolik zklamání se nedal odradit. Ano, náš nebeský Otec důvěřuje velmi houževnatě v dobro, které je v člověku. Náš nebeský Otec stále znovu a znovu posílá proroky na vinici, stále znovu a znovu dává člověku příleži­tost a nabízí své přátelství.

            Bratři a sestry, nyní vám povím malý příběh ze staré zbožné Rusi – jak pěkně dokázali znázornit bezmeznou vytrvalost Boha Otce v jeho snaze pomoci člověku: Bylo-nebylo, dávno tomu. Za devatero horami a devatero řekami žila jedna žena, která byla moc zlá. Ani jediný dobrý skutek za svůj život neudělala, jenom pořád ubližovala, kde mohla. Nakonec umřela a čert ji vhodil do ohnivého močálu. Její anděl strážný se však nad tím moc trápil a pořád hledal a vzpomínal, jestli by se aspoň nějaký dobrý skuteček nena­šel. A skutečně, našel se! A tak hned anděl strážný hlásil Pánu Bohu: „Ta žena jednou vytrhla na své zahrádce mladou cibulku a dala ji zadarmo žeb­račce!“ A dobrý Pán Bůh řekl: „Dobrá, můj milý anděli. Vezmi tu cibulku, natáhni se s ní k té ženě v ohnivém močálu, aby na ni dosáhla. Jestli se na ní nechá vytáhnout, půjde do nebe. Ale jestli se cibulka přetrhne, pak ať zůstane tam, kde je!“

            Anděl strážný hned spěchal k té ženě v ohnivém močálu a pověděl jí, co a jak Bůh o ní rozhodl. Řekl jí: „Chyť se a necukej se. Já tě vytáhnu ven!“ A tak se žena chutě chytila, anděl zatáhl a šlo to zpočátku velice dobře. Jenže pak to zpozorovali jiní, kteří byli též v pekelném ohni, a za­čali se té ženy chytat, aby se zachránili s ní. Ale ta žena byla pořád ještě velice zlá. Nepřála jim, aby se také zachránili, a tak začala kolem sebe na všechny strany zlostně kopat a křičet: „Vy ne, vy prašivci, jen já sama, jen já – vždyť ta cibulka je moje a jenom moje!!!“ A jak se tak zlostně škubala a kopala, milá cibulka se přetrhla a žena spadla zpět tam, kam patřila – do ohnivého močálu. A je tam dodnes.

            Moji milí, je to velice krásný a poučný příběh. Pěkně se tu vyja­dřuje hned dvojí: Předně – všechno, co děláš ochotně, rád, nezištně, i ten nejmenší dobrý skutek, sahá až do věčnosti a nikdy nezaniká. To dává našemu člověčenství a našemu jednání úžasnou velikost. A za druhé – Boží láska k člověku je trpělivá a vytrvalá. V každé chvíli života, až do toho posledního okamžiku, posílá nebeský Otec člověku nějakou tu „cibulku“, aby se mohl zachránit.

            Přátelé Boží, na Velký pátek zpíváme ty překrásné lamentace: „Lide můj, co víc jsem měl pro tebe učinit a neučinil jsem?“ Ano, Boží syn se obětoval až k smrti, a to k smrti na kříži, aby nám pomohl. A co my? Nyní čeká i od nás, že upřímně a rádi budeme pomáhat lidem kolem sebe, a tím budeme spolupracovat na růstu Božího království! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.