ŘÍMSKOKATOLICKÉ FARNOSTI NA LIPNĚ

Bůh je pro život

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Když jdeme v neděli do kos­tela, neseme si každý s sebou svůj uzlíček událostí a zážitků uplynulého týdne. Někdy je to balónek radosti, někdy je to těžké zavazadlo zklamání a všelijakých tíživých obav. Papež svatý Jan XXIII. napsal, že nejhůř je na tom ten člověk, který místo s důvěrou k Bohu přichází do kostela, aby Pánu Bohu vnutil svou vlastní vůli.

            Moji milí, netrpíme i my někdy podobnou nemocí? Pokud všechno jde podle naší vůle, jsme odevzdaní do vůle Boží. Ale jakmile to jde jinak, začínáme reptat, začneme se bouřit proti Pánu Bohu. Musíme se stále znovu a znovu učit brát to, co nemůžeme změnit, tak jak to přichází – v pevné a neochvějné důvěře, že Boží láska umí ob­rátit k dobrému to, na co naše vlastní síly nestačí.

            Bratři a sestry, když dnes nasloucháme evangeliu, zdá se nám, že Petr si tak přísné pokárání nezasloužil. Protestoval jen, že Pán Ježíš se chce dát zabít. Petr je pro život – Bůh pro smrt. Tak to vypadá. Ale je to opravdu tak? Mnohým se zdá, že ano. Nábožen­ství že je jen samý zákaz všeho pří­jemného, že je to samý strach z trestajícího Boha, jenom čekání na smrt.

            Moji drazí, i věřící křesťané mají někdy takové divné představy. Vzpo­meňme si jen, co mnohdy čteme v úmrtních oznámeních: „Všemo­houcímu Bohu se zalíbilo povolat na věčnost naši maminku, mou man­želku.“ – „Z vůle Nejvyššího přišel o život při dopravní nehodě – zůstaly dvě děti, vdova.“

            Cožpak je to tak, že se Bohu líbí, aby ta mladá paní zůstala vdo­vou se dvěma sirotky...?

            Cožpak je to tak, že se Bohu líbí, aby někdo zůstal vdovcem, aby měl osamělé stáří...?

            Bratři a sestry, ne – není tomu tak! Bohu se nelíbí smrt. Bůh chce ži­vot. Proč tedy musel umřít jeho Syn? Ale On přece umřít nemu­sel! Lidé ho mohli přijmout, mohli si dát říct.

            Tys ho také mohl přijmout, nehřešit...

            To lidé zvolili smrt, záchranu po dobrém nepřijali. Nezbývalo, než cesta, jak je popsána v  eucharistické modlitbě: „... i když ti člo­věk odepřel poslušnost a ztratil tvé přátelství, tys ho nenechal na­pospas smrti: obětoval ses, abys nám zachránil život věčný.“

            Moji milí, co tedy odmítá Pán Ježíš, když odporuje Petrovi? Odmítá člo­věka, který si sám chce zachránit život – bez Boha, proti Bohu. Odmítá člověka, který si myslí, že sám sobě může být „vykupite­lem“, když nepřijme do svého života pravého Vykupitele – Krista Pána. Kdo odmítá Kristův kříž, ten si buduje svůj vlastní kříž – mno­hem těžší!

            Bratři a sestry, 14. září je svátek Povýšení svatého kříže. My už ty své kříže nerozlišujeme, je jich moc. Jak že ty kříže vznikají? Dobře si to představ: Kříž vznikne, když se zkříží dva směry – nahoru a na­příč. Tvůj kříž vznikne, když se zkříží dvojí snaha, dvojí vůle: Boží a tvá – proti Bohu. Kříž Kristův vznikl, když se lidé vzepřeli Boží vůli. Naše kříže vzni­kají také tak.

            Moji drazí, radostná zvěst dnešního evangelia zní: Naše kato­lické nábo­ženství není pohrdání životem, vyhledávání všelijakého trápení. Naopak: je to umění, jak trápení, když na nás dolehne, promě­nit v dobro. Je to umění, jak s pomocí Boží trápení unést a přežít.

            Přátelé Boží, křesťanství je protest proti smrti ve jménu Toho, který křísil mrtvé. Křesťanství ti říká: sám se můžeš leda zahubit. Bez Boží pomoci jsme sami slabí a ubozí. Spolu s Kris­tem však i svou vlastní smrt přemůžeme! Pán Ježíš je spolehlivá a jediná cesta, po které máme kráčet po celý svůj život! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.