ŘÍMSKOKATOLICKÉ FARNOSTI NA LIPNĚ

Odpusť!

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Minulou neděli jsme v ra­dostné zvěsti slyšeli odpověď na důležitou otázku: Co mám dělat, když vidím, že se děje nějaké zlo – když vidím, že někdo hřeší? Jakže zněla ta odpověď? Předně: když máš naději, že si dá říci, pak mu domluv. Když to však nepomůže, vyhledej jeho přítele a spolu s ním se pokus tomu hříšní­kovi pomoci. A když se to ani vám oběma nepodaří, pak se poraď s církví, čili s knězem. Ale především si pamatuj, že pokud je ti hned předem jasné, že by bylo marné mu domlouvat, pak raději mlč – nikdy nepomlouvej druhého za jeho zády!

            Moji milí, dnešní radostná zvěst hovoří o situaci, která jde jaksi přímo „na tělo“: Někdo ublížil přímo mně. Jak se mám bránit? Jak se mám zachovat? Svatá Písma nám dávají odpověď v celém světě neslýchanou. Ta  odpověď zní: ODPUSŤ! A my se hned bráníme. Odpustit? To ne, to je proti naší povaze! Naše povaha říká: Nenech si líbit nic! Nedej se! Oko za oko, zub za zub! Oplať mu to, pomsti se každému, kdo ti ublížil!

            Bratři a sestry, takhle jedná lidská přirozenost. Tak lidé smýšleli před tisíciletími, ale tak smýšlejí mnozí i dnes. A tak bychom smýšleli ještě stále i my všichni, kdyby nepromluvil sám Bůh: Ty odpusť! Ty se nebu­deš mstít! A já se domnívám, že tohle „odpusť“ by si žádný člověk sám ani nedokázal vymyslet. Na takový nápad by zajisté lidé sami nikdy nepřišli. Toto musel lidem povědět – zjevit – sám dobrotivý Bůh.

            Moji drazí, dnes jsme slyšeli toto zjevení Boží ve dvojí podobě. Ve Starém zákoně to Bůh říkal lidem skrze proroky. Kniha Ježíše Siracha, z níž jsme dnes četli, byla v prvotní církvi jakousi učebnicí mravouky. A v době novozákonní, v evangeliu, to lidem zjevil sám Boží Syn – Kristus Ježíš.

            Bratři a sestry, na světě vždy převládalo přísné právo: Dluhy se platí do posledního haléře. Je spravedlivé potrestat za každé provinění. Avšak odpustit – to byla velká novota. Učení rabíni říkali, že stačí odpustit nanejvýš třikrát – a dost. Šimon Petr projevil ochotu odpustit sedmkrát. Kristus Pán však říká sedmdesátsedmkrát, což znamená úplně vždycky – pokud ovšem dotyčný lituje a o naše odpuštění stojí.

            Moji milí, proč Pán Ježíš žádá, abychom odpustili pokaždé? Vysvět­luje to podobenstvím o způsobu Božího kralování: Království ne­beské se podobá králi, který se slitoval a odpustil. Rozumíme tomu dobře? Všichni jsme na Božím odpuštění závislí. Kdyby Bůh neodpustil naše hří­chy a viny nám, všichni bychom zahynuli navěky. Pán Bůh nám odpustí – avšak tehdy a jen tehdy, když odpustíme i my našim viníkům. A to je dů­vod, proč máme odpouštět – ano, odpouštět VŠECHNO: aby Bůh i nám odpustil všechno.

            Bratři a sestry, co myslíte – bude to snadné? Já dobře vím, že ne­bude. Proto si dobře pamatujme: Když ti někdo něco zlého schválně udělá, když ti někdo schválně ublíží, samozřejmě se braň – přece nejsme nějací hlupáci a méněcenní lidé, abychom si nechali jen tak ubližovat! Avšak o tom zlém člověku si současně pomysli: Ty jsi ubožák, že jsi tak zlý. Máš pokřivenou duši, pokřivenou povahu – zkrátka jsi křivák. Možná, že ti také někdo v životě ubližoval. Kdo ví, čím trpíš, že jsi tak zkažený, kousavý pes. Je mi tě líto. Zkusím to s tebou po dobrém, s humorem, místo s roz­čilováním.

            Přátelé Boží, co si tedy chceme z dnešního kázání zapamatovat? Předně: budu se učit odpouštět. A za druhé: člověka, který mi ubližuje, budu raději litovat, a v žádném případě se mu nebudu mstít. A proto dnes před svatým přijímáním i v týdnu doma se chceme modlit zvlášť pozorně slova Modlitby Páně: Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme na­šim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.