ŘÍMSKOKATOLICKÉ FARNOSTI NA LIPNĚ

O pokoře

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Když jsme pozorně poslou­chali text dnešního evangelia, mnozí z nás si uvědomili, že podobné ži­votní situace už někdy zažili. Řada z nás si vzpomene na životní situace, ve kterých jsme prožili ten „trapas“, kdy jsme museli odejít z prvního místa až na místo poslední. Třeba na nějakém koncertě, kde nebyly místenky a čísla sedadel. A tam vepředu bylo několik volných míst a nikdo si tam nesedal. A až jsme se tam pohodlně usadili, pak najednou přiběhl pořadatel a ukázal nám na cedulku, připevněnou na začátku řady – „rezervováno“.

            Moji milí, chtěl bych však důrazně podtrhnout, že o to sesazení z prvního místa Pánu Ježíši vůbec nešlo! Kristus Pán nám nechce dávat dobré rady o tom, jak správně zaujímat místa ve společnosti, při hostinách či jiných slavnostech. O toto opravdu nejde. Jeho příklad, který použil, směřuje totiž daleko hlouběji do nitra lidské bytosti. Jeho příklad směřuje až tam, kde každý člověk trpí tím největším hříchem. Víte, který je to hřích? — Tím největším hříchem, kterým člověk trpí, je PÝCHA. Pýcha je zdrojem všech neřestí. A právě proto má mnoho různých odstínů a pro­jevů. Někdy může být pěkně zamaskována. Pýcha je opakem lásky, je projevem bezohledného sobectví. Pyšní lidé se tlačí a cpou dopředu, kde jen mohou, ale nakonec budou těmi posledními. Pýcha je jako těžký bal­van, který tlačí a tiskne člověka čím dál víc a víc dolů.

            Bratři a sestry, co je však na tomto hříchu nejzávažnější, je skutečnost, že nás pý­cha odvrací od Boha. Známá jsou místa ve svatých Písmech, kde se říká: Pyšným se Bůh protiví, ale pokorným dává svou milost. Že tomu tak sku­tečně je, můžeme vystopovat v životě Pána Ježíše. Kristus Pán měl soucit s lidskou slabostí, ale byl nekompromisní k pyšným a pokryteckým fari­zejům. Tvrdě jim vytýkal jejich nafoukanost a sebejistotu. Pýcha opravdu odstavuje člověka od Boha. Je protivná a nesnesitelná.

            Moji drazí, a tak se ptejme zcela vážně i my: Co dělat s tou první a závažnou lidskou neřestí? Co dělat s pýchou? — Odpověď za­zněla v tom citovaném úryvku ze svatých Písem: Pokorným dává Bůh svou milost! Ano, POKORA. To je jediný lék na pýchu. Pokora, to je ctnost, ke které nás Bůh volá a zavazuje dnešním evangeliem. K pokoře a tichosti nás přímo Pán Ježíš vybízí svým slovem o následování této ctnosti: Učte se ode mne, neboť jsem tichý a srdce pokorného!

            Bratři a sestry, bez pokory není možný duchovní život. I když jsme už mnohokrát slyšeli celou řadu úvah na téma pokora, musíme se k pojmu pokory často vracet. Pokorným se člověk nestane jaksi přes noc do rána. Stát se pokor­ným – to je dlouhodobá a namáhavá práce na našem charakteru. Jestliže dnes nasloucháme Božímu slovu, které hovoří o pokoře, pak si každý uvědomme, že se to týká i nás. Osobně každého z nás.

            Moji milí, doba, ve které dnes žijeme, má ke ctnosti pokory moc a moc da­leko. Protože je kolem nás více lidí nevěřících, vytvářejí tím prostředí, kdy spoléhají jen na sebe. Boha už nepotřebují. Oni se seberealizují bez závis­losti na nějakém Bohu. A to je právě ta nejlepší živná půda k narůstání pýchy. Člověk potřebuje poznat, že zdaleka není pánem všech situací, že není sám sobě Bohem, ale že je naopak na Bohu zcela závislý. To ho musí vést k té vzácné ctnosti pokory.

Přátelé Boží, jen k člověku pokornému shlíží dobrotivý Bůh s láskou. Pokora není pohrdání sama sebou, ale pravdivé vědomí mého postavení jakožto tvora pod autoritou Boha jakožto Tvůrce. Stručně řečeno – pokora je pravda. Buďme moudrými lidmi a cvičme se v pokoře. Když slyšíme slovo Boží o pokoře, mějme srdce otevřené. Vždyť se to týká v prvé řadě každého z nás! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.