2. NEDĚLE ADVENTNÍ (cykl A)
Vyjděme na poušť za Janem Křtitelem!
Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Chtěli byste prožít krásné, šťastné a milostiplné svátky vánoční? Řeknete si, co je to za divnou otázku. Vždyť kdo by nechtěl? Já samozřejmě také! Přece toto si obvykle přejeme navzájem na vánočních lístcích. Otázka však je – co pro to můžeme udělat?
Moji milí, chceme zaslechnout hlas Boží, který nás potěší a pohladí? Chceme zaslechnout hlas Boží, který nás naplní pokojem a vyčistí naše srdce? Pak musíme následovat Jana Křtitele. Pak tedy vyjděme na poušť za Janem Křtitelem! Možná si teď i dobrý křesťan pomyslí: Dnes – a na poušť? To přece už není moderní!
Bratři a sestry, naopak. Odejít na poušť je moderní, a více než tušíme. Právě život takzvaně „moderního“ člověka potřebuje samotu, potřebuje ztišení, ano – potřebuje mlčení. Jak můžeme ve zmatku a chaosu tohoto světa uslyšet Boží slovo? Když je člověk takto nabitý a nasycený, jaké mohou být jeho Vánoce? Je schopen uslyšet tu jedinou větu, která naplnila celý svět radostí? Je schopen uslyšet tu nádhernou větu: Zvěstuji vám radost velikou – dnes se nám narodil Spasitel Kristus Pán?
Moji drazí, když se podíváme do prostředí kolem sebe, vidíme, že mnozí lidé už neslyší vánoční zvěst. Slaví sice Vánoce, to ano, a velice bohatě a důkladně, až je z toho mnohdy bolí břicho a mají z těch oslav „virózu“ – ale přitom jim to už vůbec nic neříká. A to je veliké nebezpečí i pro nás, kteří jsme uvěřili v Krista. Je zde pro nás velké nebezpečí – kdybychom se totiž dobře nepřipravili, neztišili, nevyprázdnili svá srdce od všeho toho haraburdí, které do nás pumpuje tento zkažený svět. Kdyby v našich srdcích nebylo radostné očekávání, pak by nás poselství Vánoc dokonale neoslovilo.
Bratři a sestry, co máme tedy dělat, abychom se opravdu dobře připravili? Co si odneseme z této druhé neděle adventní jako poučení a povzbuzení do dalších dnů? — Je to v podstatě velmi jednoduché: Je nutné vyjít na poušť. Avšak co to znamená, že máme vyjít na poušť? To máme odjet do Afriky na Saharu? — Ne, to jistě není třeba. Vyjít na poušť – to znamená vypadnout z koloběhu tohoto světa. Vyjít na poušť – to znamená, že nesmíme chtít všechno mít, nesmíme se zbytečně honit. Vyjít na poušť – to znamená dokonale se uzavřít té obrovské přemíře slov, reklam, plytkých a ducha ubíjejících televizních pořadů. Vyjít na poušť – to znamená dokázat si sednout a modlit se, a to nejen naučenými slovy, ale i takovým způsobem, že budeme jen naslouchat Božímu tichu. Vyjít na poušť – to znamená zapálit si svíčky na adventním věnci a v tiché radosti se těšit na Vánoce.
Moji milí, člověk, který trpí přemírou činnosti, se domnívá, že sednout si, nic nedělat a dokonce se přinutit k naslouchání Božímu tichu, je snad zahálka či snad přímo hřích. A to je právě krutý omyl! Není tomu tak. Naslouchat Božímu tichu je výsadní právo Boha, které mu dlužíme. Naslouchat Božímu tichu je způsob modlitby, který nás vyvede z rámusu tohoto světa na poušť, kde jedině můžeme uslyšet Boží hlas. Ano, právě toto potřebujeme, abychom byli zdraví a normální lidé, a ne nerváci a lidé, kteří nezvládají sami sebe. Mějme na paměti, že Boží slovo se zrodilo z věčného mlčení Boha a my chceme být svědky právě tomuto Slovu, které povstalo z mlčení.
Bratři a sestry, kdybychom více mlčeli a naslouchali, pak bychom ve chvílích neštěstí, tragédií a jiných Božích navštívení nekřičeli na Boha: Jak se na to můžeš dívat, proč právě já, jak se to mohlo stát, to je strašné, já tomu nerozumím – a tak podobně. Ano, Bůh mlčí. A kdybys TY mlčel, pochopil bys i ty. Pro nás je velice důležité si uvědomit, že cesta na poušť a mlčení v adventní přípravě nás může dokonale naladit a hluboce oslovit. A pak nás zaplaví nevýslovná radost, že uslyšíme i to, co jindy nejsme schopni zaslechnout.
Přátelé Boží, vyjděme tedy na poušť. Věřte mi, stojí to za tu námahu. A za odměnu pak do našich čistých a hořících srdcí pronikne radostná zvěst anděla Páně o příchodu Toho, který je stejný včera i dnes i na věky věků! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.
