ŘÍMSKOKATOLICKÉ FARNOSTI NA LIPNĚ

Eucharistická řeč

         Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Již třetí neděli probíráme 6. kapitolu Janova evangelia – takzvanou eucharistickou řeč, ve které Kristus Pán hovoří o zvláštním pokrmu. A tak si nejprve zopakujeme, co Pán Ježíš v té řeči přislíbil, a pak si uvědomíme, že eucharistie je Kristova oběť, po­krm a Kristus stále mezi námi.

            Moji milí, víme, že Pán Ježíš na poušti nasytil zástupy lidí a odešel do Kafarnaa, kde kázal v synagóze. Je­žíš tam řekl: „Vaši předkové dostali tělesný pokrm – manu. Já vám dám chléb z nebe. Ten chléb – to jsem já. To je mé tělo, obětované za život světa. Tento tajemný pokrm budete jíst a budete pít, a tím si zaručíte bla­žený věčný život.“ Víme, že po těch slovech nastal hluk a křik. Lidé reptali, že je to příliš tvrdá řeč. A syna­góga se začala vyprázdňovat.

            Bratři a sestry, nyní si všimněme jedné pozoruhodné věci. Kristus Pán za těmi odcházejícími neutíkal a nevolal: Prosím vás, lidičky, vraťte se! Vy jste to špatně pochopili, já jsem to myslel jen obrazně! — Nikoliv, Pán Ježíš stojí a čeká. Buď tomu budeš věřit, anebo můžeš jít.

            Moji drazí, vskutku není podstatné, jak to chápeme my. Podstatné je, jak to chápal a jak to řekl Kristus Pán. Jeho slova je možno tesat do skály: TOTO JE MOJE TĚLO, TOTO JE MOJE KREV. Tak to Kristus Pán řekl, a tak tomu opravdu JESTIŤ. Tato slova musíme vzít doopravdy, doslova a do písmene. O základních pravdách víry nelze debatovat. Základní pravdy víry je naprosto nutné přijmout za vlastní!

            Bratři a sestry, a nyní se můžeme ptát: Proč vlastně Pán Ježíš ustano­vil Eucharistii? Za prvé proto, aby se za nás obětoval. Pokud jste pozorně naslouchali evangeliu, stála tam slova: „Chléb, který já dám, je moje tělo, obětované za život světa.“ Lidé zhřešili, spravedl­nost vyžaduje trest – ale své tělo nastavil Kristus Pán. Vydal své tělo za život světa, abychom my netrpěli věčným trestem. Trest dostal kdosi absolutně bez viny. A při mši svaté se znovu a znovu za nás obě­tuje.

            Moji milí, za druhé tu máme eucharistii jako pokrm. Každému je jasné, že pokrm má člověka živit. Vzpomeňme na proroka Eliáše, jak pu­toval a slyšel Hospodinova slova: „Pojez, neboť máš před sebou dalekou cestu.“ V síle toho pokrmu putoval Eliáš čtyřicet dní. My jsme na této zemi také jen poutníci, a naše cesta je daleká – až na věčnost. Máme ten pokrm – Tělo Kristovo, a tak jej přijímejme rádi a přijímejme jej často – při každé mši svaté.

            Bratři a sestry, a konečně za třetí – Kristus je stále mezi námi. Jak je krásné, když někdo v zti­chlém kostele klečí, oči upřené na svatostánek a rozjímá: Je tam jen ma­ličká hostie, vánek by ji odnesl – a přitom je to Ten, který drží celý svět. Je tam hostie mlčenlivá, slovíčko nepromluví – a přece je to Ten, který řekne na konci dějin poslední slova: „Pojďte ke mně, nebo jděte ode mne pryč.“ Pro nás je kostel jakási „audienční síň“, kde můžeme s Kristem Pánem rozmlouvat. Nevěřící obdivují jen architektonickou krásu kostela, my však se klaníme Kristu svátostnému.

            Přátelé Boží, a tak vždy dávejme před svatostánek, kde svítí věčné světlo, svá HOŘÍCÍ SRDCE, aby mohla vyznat: Ty jsi Pán můj a Bůh můj! Zůstaň s námi do skonání, a potom kéž tě jednou uvidíme tváří v tvář! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.