19. neděle v mezidobí (cykl A)
Proč jsi pochyboval?
Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Když se nám podaří dokončit nějakou namáhavou práci, rádi si sedneme a odpočineme si. Vždyť po žních bývaly obžínky, lidé se poveselili a oddychli si, že mají žně za sebou. Když někdo složí těžkou zkoušku na fakultě, tak se spokojeně a bezstarostně vyspí.
Moji milí, minulou neděli jsme četli o tom, jak Kristus Pán udělal jeden ze svých velikých zázraků – z pěti chlebů a dvou ryb nasytil zástup, který čítal jenom mužů na pět tisíc, kromě žen a dětí. To způsobilo veliký rozruch – lidé se srocovali a chtěli Krista Pána provolat svým králem. On se jim však skryl. Byl to tedy velmi vzrušený a namáhavý den a Kristus Pán si také chtěl odpočinout. Proto – jak vypráví dnešní radostná zvěst – řekl apoštolům, aby vstoupili na svou rybářskou loď a přeplavili se na druhý břeh. On sám vystoupil na horu, aby se modlil.
Bratři a sestry, o čem Kristus Pán rozmlouval se svým nebeským Otcem, to nevíme. Mezitím se apoštolé v nočním klidu plaví po jezeře Genezaretském. Jistě si vzrušeně vyprávěli o tom, co minulý den zažili. A vtom se to stalo: Když byli na širém jezeře, zdvihl se náhle prudký vítr a vysoké vlny začaly loďkou zmítat. A pak začalo svítat a apoštolé strnuli hrůzou – v tom šedivém ovzduší najednou uviděli po vlnách kráčet postavu. Ti zkušení rybáři, zvyklí noční plavbě, nebyli zajisté žádní strašpytlové. Ale vykřikli hrůzou: Je to přízrak či nějaké strašidlo? A teprve, když uslyšeli známý hlas svého Mistra a Pána, se uklidnili: „Vzchopte se, nebojte se, JÁ JSEM to!“
Moji drazí, apoštolu Petrovi to však ještě nestačilo. On chtěl mít jistotu a důkaz, a proto volá: „Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vlnách.“ A jaká to musela být silná Petrova víra, že stačilo jediné slovíčko Krista Pána – pojď! – a on vyskočil z loďky a jde svému Mistru a Pánu vstříc. Vidí jeho oči, je soustředěný a upjatý jenom na něho. Ale všimněme si jedné věci: sotva oči od Krista Pána odtrhne, vidí široširé moře, vzduté vlny, slyší hukot větru – a už se topí! Jen tak tak stačil vykřiknout: „Pane, zachraň mne!“ A když všechno šťastně skončilo, Kristus Pán je s apoštoly na loďce i s Petrem. S jakou radostí a vírou se apoštolé klaněli Kristu: „Jistě ty jsi Syn Boží.“
Bratři a sestry, když slyšíme v evangeliu vyprávět tuto událost, na první pohled jsme jaksi nakloněni obviňovat Petra, že si svou úzkost a strach vlastně zavinil sám. Řekneme si – neměl pochybovat. Ale to bychom mu asi ublížili. Spíše bychom měli obdivovat jeho víru. Jaká to musela být síla, jaká jistota, že na jediné slovo Kristovo přeskočí okraj loďky a kráčí po moři. Ale právě proto, že pochyboval, že propadl strachu, úzkosti a nejistotě – právě to vedlo k posílení jeho víry a nakonec k vyznání, že Pán Ježíš je zajisté Syn Boží.
Moji milí, víra není nějaký pokojný a pohodlný stav jistoty. Víra je něco, co se musí stále obnovovat a oč se musí stále bojovat. Víru musíme neustále dobývat, abychom poznali, že je to přece pravda. My přece nemůžeme sedět a dívat se na Pána Boha a těšit se z něho. To nám ještě není dáno. My jsme pořád ještě na tomto světě, jsme jako ti plavci na širém moři, pořád jsme zmítáni vlnami a bouřemi tohoto času, pořád zuří vichřice kolem nás. I my jsme vystaveni úzkostem, že utoneme, a musíme volat: „Pane, zachraň nás!“ A tím znovu a znovu docházíme k jistotě víry.
Bratři a sestry, stále musíme vytrvale prosit Pána tak, jak ho prosil apoštol Petr: „Pane, pomoz mé slabé víře!“ Z každé naší pochybnosti, z každého našeho „snad“ musíme znovu přijít k jistotě: ano, je to přece pravda. Zatím ještě stále kráčíme po vlnách tohoto rozbouřeného světa a tohoto času. Někdy se nám jde dobře, jdeme s jistotou. Jindy zase trneme hrůzou, že se utopíme. Ale nelze jinak – musíme znovu a znovu zápasit o svou jistotu, o svou víru. Teprve až přejdeme na druhý břeh, tam už nebude žádné „snad“, žádná nejistota, žádný strach.
Přátelé Boží, až jednou přejdeme branou smrti na ten „druhý břeh“ našeho života, budeme vidět Boha, jaký skutečně je. Až vejdeme do Božího království spravedlnosti, lásky, milosrdenství a pokoje, rozhostí se kolem nás i v nás samotných radost a jistota nebeského království. Pak budeme po celou věčnost zakoušet, že je tomu skutečně tak, jak jsme zde na tomto světě věřili! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.