ŘÍMSKOKATOLICKÉ FARNOSTI NA LIPNĚ

Úspěšný život

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Dnešní slovo Boží jsme asi všichni poslouchali s pozorností. Klade otázky, které si často klademe i my: Má to cenu, abychom se v životě pořád za něčím honili? Co vlastně člověk ze vší té dřiny má? Kéž bychom dnes uvěřili tomu, co nám říká Pán Ježíš v evangeliu: Tvůj majetek je ti k dobru jen tehdy, jestli tě činí bo­hatým před Bohem.

            Moji milí, ten, kdo je bohatý před Bohem, má úspěšný život. Tak jsme to dnes slyšeli. Úspěšný život má ten, kdo usiluje o hodnoty, které pocházejí shůry. Avšak co je to bohatství před Bohem? Co je to, co po­chází shůry a my o to máme usilovat? Víme, že je to milost Boží, jak nás učí katechismus. Co si však pod pojmem „milost Boží“ máme představit?

            Bratři a sestry, u nás na jižní Moravě znají děti dobře tzv. „boží milosti“. V masopustě tam maminky „boží milosti“ smaží. Je to takové dobré pečivo, velice křehoučké – tak že se musí opatrně brát do ruky, aby se nerozsypalo dřív než je doneseme do úst. Tedy děti mají na jižní Moravě zcela konkrétní představu, co je to Boží milost: Něco moc dobrého, ale choulostivého, křehkého – jen tak právě pro sváteční chvilku. Ale nejen těm dětem na Moravě, ale také dospělým připadá často milost Boží jako sváteční oblek nesmrtelné duše pro chvilku po svatém přijímání.

            Moji drazí, podobenství o bílém svatebním rouchu, které se snadno umaže, anebo křestní symbol bílé roušky, kterou máme celý život nosit bez poskvrny – toto vše může vyvolat představu, že Pán Bůh to s námi dělá jako nějaká maminka, která děcko napřed svátečně oblékne do nejlepších šatů, a  pak je pošle na ulici či na hřiště s příkazem: běda, jestli se umažeš, to bys dostal!

            Bratři a sestry, Pán Ježíš prohlásil, že otcovská láska Boží se nedá zahanbit láskou lidských rodičů: Dáváte-li svým dětem dobré dary, vy, kteří jste zlí, tím spíše vám dá dobré dary můj Otec, který je v nebesích. Vidíme tedy, že Boží milost musí být utkána z něčeho lidem přiměřeněj­šího, než z  andělsky pavučinkového mušelínu. Máme o Boží milosti často nesprávné představy, a největší vinu na těchto nesprávných představách má především to, že neumíme dobře rozeznávat, co je to hřích, kterým tuto Boží milost pozbýváme. A tak někdy býváme úzkostliví tam, kde se ani o hřích nejedná, a jindy míváme hroší kůži tam, kde je opatrnost před hří­chem namístě.

            Moji milí, je třeba, abychom dokázali hřích dobře rozlišovat. Není dobré hovořit o „všedním hříchu“, který můžeme snadno považovat za něco nedůležitého a nepodstatného. Je dobré naopak rozlišovat hříchy zra­ňující a hříchy smrtelné. Rozdíl mezi hříchem zraňujícím a smrtelným je podobný jako rozdíl mezi nemocí a smrtí. A kromě toho je ještě velký roz­díl mezi jednotlivými zraňujícími hříchy – asi takový rozdíl jako mezi rý­mou a zápalem plic. Když si tohle dobře uvědomíme, pak už nebudeme říkat: Toto je „jen“ všední hřích, to mohu klidně udělat. Tehdy pochopíme, že každá nemoc zraňuje a ohrožuje náš život. Budeme se tedy snažit vy­varovat i těch zraňujících, lehkých hříchů, protože i tyto hříchy zraňují naši nesmrtelnou duši a ohrožují náš věčný život.

            Bratři a sestry, a pokud jde o ty hříchy smrtelné, jedná se o velmi vážnou věc, která se nám běžně nepřihodí každý den. Smrtelnost těchto těžkých hříchů nezávisí ani tak od věci samotné, jako především od okol­ností a celkové situace, v níž jsme se smrtelného hříchu dopustili. Víme, že smrtelný hřích je přestoupení důležitého Božího přikázání, avšak tu dů­ležitost musíme vážit ne všeobecně, ale v dané konkrétní situaci. Dále víme, že smrtelný hřích spácháme uváženě, s dostatečnou rozvahou a vě­domím. A konečně se smrtelného hříchu dopouštíme s plnou svobodou vůle. Smrtelný hřích je zásadní rozhodnutí proti Bohu, proti přátelství s Bohem, je to změna naší životní cesty. A to by se opravdu věřícímu člo­věku jen tak stát nemělo.

            Přátelé Boží, v žádném případě nesmíme ke hříchu přistupovat leh­komyslně. Ostatně i lehkomyslnému člověku je nemoc nepříjemná, a hřích není nic jiného než nemoc duše. A tak usilujme vždy o to, co pochází shůry. Na to mysleme víc, než na to, co je na zemi. Rozumíme dobře té radě svatého apoštola Pavla? Lépe je teď, dnes, usilovat o získání Boží milosti, Božího přátelství, než stále přemýšlet a dumat o své minulosti, stále soudit a vážit své chyby a být z nich vystrašeni. A pokud nemáme jistotu, vždy je dobré jít ke svátosti smíření, poradit se s knězem, a potom s radostí Božího dítěte přistoupit ke stolu Páně, abychom stále rostli v mi­losti posvěcující! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.