ŘÍMSKOKATOLICKÉ FARNOSTI NA LIPNĚ

Rozkázal, aby se lidé posadili

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Všechna čtení dnešní neděle jsou o jednom jediném: O veliké a milosrdné lásce Boha k člověku. Kdy­bychom tuto nesmírnou Boží lásku jednou skutečně pochopili a domysleli, celý náš život by to změnilo. Přestali bychom na Boha hledět jako na přís­ného a trestajícího soudce, a začali bychom ho opravdu z celého srdce mi­lovat. A ten, kdo miluje Boha, miluje také všechny své bližní.

            Moji milí, dnešní evangelium je krásným obrazem soucitné lásky Krista Pána. Slyšíme, že Pánu Ježíši bylo těch lidí líto. Také dnes, také zde nás chce Kristus Pán nasytit pokrmem své lásky. A co my, jak odpo­víme? Přijmeme Pána Ježíše do svého srdce? Anebo zůstaneme stát opo­dál, spoléhajíce na jakési vlastní „samozásobení?“

            Bratři a sestry, před dvěma tisíci lety uviděl Pán Ježíš hladovějící zástupy a bylo mu jich líto. A dnes, v moderní vyspělé době, je situace prakticky stejná. Zástupy lidstva, daleko od domova království Božího, stále hladovějí po pravých a skutečných hodnotách. Ano, tento náš svět stále hladoví. Mnozí hladovějí tělesně, jiní však ještě více lační duchovně, další zase hladovějí srdcem po lásce – hladoví jejich víra. A dnes jako ten­krát se zdají být zásoby, které může církev hladovějícímu světu nabídnout, nepatrné – ba zcela nedostatečné.

            Moji drazí, a my se ptáme: Jak a čím je možno utišit všechen ten hlad světa? Ona tu byla už tenkrát jedna zásadní podmínka, zásadní poža­davek Krista Pána. Pán Ježíš řekl: Ano, já ty lidi nasytím, ale ať se napřed posadí. Proč toto Kristus žádal? O co mu vlastně šlo? Touto podmínkou Pán Ježíš od lidí požaduje důvěru. Dokud zástupy lidí stály, měly ještě veškerou aktivitu ve svých rukou. Ti lidé se mohli rozběhnout za kamará­dem, jestli náhodou u sebe nemá více jídla. Mohli se vydat do nejbližší vesnice. Mohli jít také klidně domů. Těch možností měli celou řadu.

            Bratři a sestry, Pán Ježíš však chce, aby se posadili. Sednout si, to znamená vzdát se vlastní aktivity – to už pak zbývá jen čekat a věřit, že se někdo o mne postará, že něco dostanu. Nezdá se vám, že ten velký zázrak nasycení je právě v tomto místě té události? Pět tisíc lidí uvěřilo slovu Krista Pána! Pět tisíc lidí uvěřilo, že se mohou na Pána Ježíše zcela spo­lehnout.

            Moji milí, a my se můžeme dále ptát: Co bychom udělali na jejich místě my – ty, já, on, každý z nás? Co bys udělal, jak by ti bylo, kdybys byl jednou nucen spolehnout se jen a jen na modlitbu „chléb náš vezdejší dej nám dnes“? Uvěřil bys, že Bůh je opravdu naše záštita? Jestli se nad tím opravdu dobře zamyslíme, a jestli budeme dost upřímní sami k sobě, asi nám bude zatěžko kývnout, že ANO. My sice v Boha věříme, ale jed­náme jinak – z hloubi víry v Boha nežijeme.

            Bratři a sestry, a protože je tomu tak, žádají si vlažní křesťané stále znovu zázraky, někdy se za nimi doslova honí. Jenomže chtít na Bohu, aby udělal nějaký zázrak – to je vlastně materialismus. Tím bychom vymáhali, aby Bůh nějak hmatatelně zasáhl do matérie, do hmoty. Proto asi Bůh tak se zázraky šetří. Jen by se tím lidé utvrzovali v cenění hmatatelných, mate­riálních věcí – na úkor věcí duchovních. Už tenkrát, za časů Ježíšových, to tak nakonec dopadlo. Však jim Kristus Pán musel druhý den po nasycení vyčítat: Jdete za mnou ne proto, že jste ve mne uvěřili, ale proto, že se chcete najíst!

            Moji drazí, mějme tedy na paměti, že víra v Boha v žádném případě nestojí na materiálních, hmatatelných důkazech. Víra – to je schopnost unést vlastní nejistotu, unést temnotu rozumových pochybností. To, co umenšuje naši víru v Boha, to není nedostatek zázraků. To, co opravdu umenšuje naši víru v Boha, je nedostatek našich modliteb, nedostatek opravdového následování Krista Pána celým svým životem – zkrátka ne­dostatek kontaktu s Bohem ve věřící zbožnosti. Pán Ježíš jasně říká: Kdo má, tomu bude přidáno, aby měl v hojnosti, a kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má.

            Přátelé Boží, kdo usiluje o každodenní modlitbu, kdo přichází často v pokoře ke stolu Páně, tomu bude přidáno na hloubce víry. Avšak kdo sám nedělá nic, jen se shání po všelijakých zázracích, ten nakonec ztratí i to málo, co má. Kristus Pán poručil, aby se zástupy posadily. My už se­díme. Teď už jen zbývá, abychom dnes přijali andělský chléb s tou velikou důvěrou posluchačů z evangelia: Pane, tady jsem, rozmnož mou víru! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.