15. neděle v mezidobí (cykl C)
Rovnováha mezi pravdou a láskou
Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! V dnešním evangeliu jsme vyslechli jeden z nejznámějších a nejkrásnějších novozákonních příběhů – podobenství o milosrdném Samaritánovi. Toto Ježíšovo podobenství nás učí harmonickému propojování pravdy a lásky, citu a povinnosti. Kristus Pán, Boží Syn, přišel na svět právě proto, aby základní pravidla a ustanovení Starého zákona doplnil o lásku, a tak aby zbavil člověka tíhy nemilosrdného zákona. Ježíšovo evangelium přináší nový prvek – rovnováhu mezi pravdou a láskou.
Moji milí, v podobenství o milosrdném Samaritánovi můžeme vidět různé postoje k potřebnému člověku. Kněz a levita patří k těm, kteří zajisté dokázali o lásce z Božího slova krásně mluvit, dokázali druhým vysvětlit, jak by to mělo být. Ale v okamžiku, kdy byli postaveni před určitou životní situaci, najednou selhali. Zákon přece jasně říkal, že se nesmějí znečistit, když jdou konat službu do chrámu. Tak zněla pravda. Tím se ovšem stalo, že postavili předpis nad lásku a domnívali se, že jsou svatí.
Bratři a sestry, jenomže ve skutečnosti jak sám Bůh, tak ten nešťastný chudák – poraněný a ležící bezmocný v blátě, čekali na lásku. Ani od kněze ani od levity se jim však lásky nedostalo. Až teprve třetí muž – Samaritán – se sklonil a pomohl. Je velmi zajímavé, že na dotaz Pána Ježíše, kdo jednal správně, odpověděl i farizeus, který hájil předpisy zákona, že správně jednal Samaritán.
Moji drazí, každý z nás se musí naučit jednat harmonicky, vyváženě. Musíme dobře vyvažovat pravdu a lásku. Pamatujme si, že pravda bez lásky je chladná, tvrdá a mnohdy i krutá. Pravda bez lásky dokáže než bořit, ničit, zraňovat. A naproti tomu láska bez pravdy je slepá a může nadělat spoustu chyb. A tak je třeba, abychom se stále ve svém životě učili chápat obě strany Boží mince: pravdivou lásku a laskavou pravdu.
Bratři a sestry, a my se můžeme ptát: Jak se máme konkrétně naučit prožívat lásku k bližnímu? Ukážeme si tři základní pohledy na člověka. Prvním pohledem je pohled pouze našimi smysly. Vidíme odstín pleti, rysy obličeje. Slyšíme melodii jejich hlasu, dotýkáme se pokožky na rukou. To je pouze pohled našich smyslů. Takový pohled na člověka bývá vždycky povrchní, klamavý. Jenomže mnoho lidí přistupuje k bližnímu právě takto. Zda se jim líbí nebo nelíbí. A to je povrchní, pouze vnější pohled.
Moji milí, avšak Bůh nám dal ještě druhý pohled na člověka. Je to pohled rozumu. Tento pohled nám umožňuje proniknout lidem pod povrch. Dokážeme už přiřadit k obličejům jméno, událost, která se jich týká. Dokážeme navázat spojení i s myšlením bližního. Zde už je to víc než pouhé vnímání smysly. Zde se už setkáváme s člověkem. Jeho bytost a chování do nás hluboko vstupuje. A také nás ovlivňuje a vyvolává určité nálady vůči bližnímu. Ale i tento pohled rozumu podléhá mnoha omylům, které mohou negativně ovlivnit náš postoj k bližním.
Bratři a sestry, a konečně zde máme ještě třetí pohled, který nám daroval Pán Ježíš. A to je pohled naší víry. Je úplně jiný, než ty dva předchozí. Poznáváme jím nekonečnou niternost člověka. Vírou vidíme bližního tak, jak ho vidí sám Bůh. Ať máme před sebou jakéhokoliv člověka, je to obraz nebeského Otce, neboť Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a ke své podobě. Člověk nemá pouze tělo, ale i ducha, je schopen milovat a být svobodný. I když ho život a hřích poničily, nutně v něm zůstává tento obraz božství, který je jakoby Božím „otiskem prstu“. Je zde přítomna nekonečná láska nebeského Otce, který nás volá. Před námi je bližní, který ať už o tom ví či neví je vždycky člověkem, kterého vykoupil a spasil Ježíš Kristus. A tento náš bližní je neustále volán, aby se skutečně stal tím, čím je podle práva – totiž synem Božím.
Moji drazí, jsme tedy přímo zavázáni k tomu, abychom se naučili milovat bližního tak, jak ho miluje sám Bůh. Náš nebeský Otec má soucit se všemi svými tvory, nejen s člověkem. Proto také Pán Ježíš říká v podobenství, že Samaritánovi bylo raněného líto. Měl s ním soucit. Nejde tedy jen o nějaké prokazování zdravotní péče a první pomoci, ale o spolucítění, o spoluprožívání Boží lásky k člověku.
Bratři a sestry, jako lidé žijeme ve světě v prostředí, které nás ovlivňuje. Politické a sociální názory, názory lidí, různí činitelé ovlivňují náš vztah k bližnímu. Není proto tak jednoduché přistupovat k člověku nestranicky, abychom nebyli ovlivněni city. Důležité však je, abychom se naučili přistupovat k člověku jako k tomu, kterého Bůh nekonečnou láskou miluje. A to, co miluje Bůh, máme samozřejmě milovat i my, kteří jsme obrazem a podobou samotného Boha.
Přátelé Boží, prosme Pána, aby nás naplnil svým Svatým Duchem, který v nás bude působit svou láskou. A pak – v síle Ducha svatého – dokážeme i my jednat tak, jako jednal milosrdný Samaritán! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.
