10. neděle v mezidobí (cykl B)
Co je vlastně tragické?
Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! V prvním čtení z knihy Genesis jsme slyšeli, jak první člověk – Adam – říká Hospodinu Bohu: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“ Ano, všichni známe tato slova prvního člověka. Těmito slovy popsal Adam důsledek prvotního hříchu: strach a stud. A to je vlastně důsledek každého hříchu, kterého se dopustíme: bojíme se a stydíme se.
Moji milí, všichni dobře víme, co je to hřích. V Katechismu katolické církve se píše, že hřích je provinění proti rozumu, pravdě a správnému svědomí; je to přestupek proti pravé lásce k Bohu a bližnímu. Určitě by stálo za to, abychom o těchto slovech přemýšleli při zpytování svědomí před přijetím svátosti smíření. Nejedna zpověď by pak nebyla tak formální, frázovitá a nic neřešící.
Bratři a sestry, musíme si uvědomit základní skutečnost, že totiž hřešíme všichni. Každý z nás se více či méně proviňuje proti zdravému rozumu, skutečné pravdě a správnému svědomí. Pravidla stanovil Bůh – Stvořitel. Jsou v souladu s přirozeným řádem stvořeného světa, a my tato pravidla máme respektovat. Když to činíme, jsme opravdu šťastní.
Moji drazí, v tuto chvíli bych chtěl zdůraznit, že není až tak tragické, že hřešíme. Není také až tak tragické, že hřešíme všichni. Ze svých hříchů bychom neměli mít nepřiměřenou hrůzu, protože máme možnost dosáhnout odpuštění ve svátosti smíření.
Bratři a sestry, když tedy není až tak tragické, že všichni hřešíme, otázka zní: co je vlastně tragické? Tragické je, když svůj hřích skrýváme před Bohem – tak jak to udělali první lidé v ráji. A naprostá katastrofa je, když se svým hříchem nechceme nic dělat, ba co víc – když si v něm libujeme, schvalujeme ho či považujeme ho za jakési vyjádření revolty vůči Bohu.
Moji milí, dnešní úryvek evangelia nám nabízí otázku: co je to hřích proti Duchu svatému? Pán Ježíš jasně říká, že všechny možné hříchy i všechna možná rouhání budou lidem odpuštěny. Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nemá odpuštění na věky, ale je vinen věčným hříchem. A Katechismus katolické církve k tomu dodává: „Taková zatvrzelost může vésti k definitivní nekajícnosti a k věčné záhubě.“
Bratři a sestry, mnoho věřících se zajímá o to, jestli se hříchu proti Duchu svatému náhodou nedopouštějí. Já doufám, že nikoliv. Avšak některé naše stále dokola se opakující hříchy by nás snadno mohly disponovat pro zatvrzelost a jednou – před Boží tváří – k věčné záhubě.
Přátelé Boží, nesmíme se bát sebe sama. Nebojme se ani Boha, který nám chce odpustit. Náš nebeský Otec chce, abychom se před ním a před druhými lidmi nestyděli. Vyznejme nebeskému Otci svá provinění. Očišťujme pravidelně své svědomí, byť by bylo zatíženo čímkoliv. Ať jednou před Božím soudem neodmítneme jeho milosrdenství! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.
