ŘÍMSKOKATOLICKÉ FARNOSTI NA LIPNĚ

Doba očekávání Kristova příchodu

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Když se řekne slovíčko AD­VENT, představíme si pod tím leccos: Ti dříve narození si snad vzpome­nou na to, jak v adventu svého mládí třeba každé ráno spěchali zasněženou krajinou na roráty. Ti později narození si možná uvědomí, co je během těch necelých 4 týdnů adventu čeká: uklízení, zdobení, pečení, vaření, fronty v obchodech a k tomu všemu nakonec ještě zpověď, které se celý rok „poctivě“ vyhýbali. A děti? Některé z nich se možná už dnes vidí pod vánočním stromečkem.

            Moji milí, advent je nádherná doba. Je to doba očekávání Kristova příchodu. Avšak nejen toho příchodu o vánocích! Dnešní úryvek radostné zvěsti nám připomíná, že stejně – ba ještě více – máme očekávat Kristův příchod na konci času. Advent znamená velikou touhu a zároveň velikou radost z toho, že Pán přijde!

            Bratři a sestry, abychom pochopili krásu a hloubku adventu, musíme se vrátit hodně zpátky, až do doby prvních lidí Adama a Evy. Oni selhali. Přišli o štěstí, které u Boha měli. A už tam, v tom pohádkovém ráji, hned po se­lhání – hned po tom nešťastném pádu – se ozývá první radostná zvěst: pří­slib Vykupitele. Lidé na něho čekají. Těší se. A Ježíš o těch prvních křes­ťanských Vánocích skutečně přichází. A pak zase znovu. Kristus Pán od­chází k nebeskému Otci a slibuje, že přijde zas. Ne už jako bezmocné Dě­ťátko, ale jako přísný Soudce: Odtud přijde soudit živé i mrtvé...

            Moji drazí, víte, co je zajímavé? —  První křesťané se ani to­hoto Kristova příchodu nebáli. Oni totiž věděli, že ten, kdo s Kristem a podle Krista žije, ten se ho nemusí bát ani jako Děťátka, ani jako přísného Soudce. Proto zvláště první doba křesťanská byla nesena obrovskou tou­hou: MARANA THA! Pane, přijď!  Avšak čím více se potom lidé vzdalo­vali ideálům křesťanského života, čím více zvětrával a vychládal jejich vztah ke Kristu Pánu, čím více se nechávali pohlcovat duchem tohoto světa, tím méně se na Kristův příchod těšili.

            Bratři a sestry, začalo se objevovat něco, co prvním křesťanům bylo zcela cizí: strach z Boha. Ale křesťan nemá a ne­smí žít ve strachu! Tak žijí pohané. My, křesťané, máme a musíme žít láskou! Ovšem na druhou stranu je zcela jasné, že tam, kde se vytrácí láska, tam na její místo nastupuje strach.

            Moji milí, máme před sebou více než 3 týdny radostné a nadějné doby svatoadventní. V této požehnané době máme jaksi ve zkratce prožít to očekávání a tu naději, které měl starozákonní lid i první křesťané. Máme se znovu a znovu propracovat k té obrovské touze po Kristu: MARANA THA! Pane, přijď! Máme znovu a znovu do hloubky prožít to, co tak často říkáváme při mši svaté po proměňování: Na tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste! A já se k tomu nebojím dodat: Na tvůj příchod nejen čekáme, ale těšíme se, Pane Ježíši Kriste! Na ten příchod o Vánocích, ale i na ten příchod ve chvíli naší smrti a ve chvíli, kdy staneme před soudnou stolicí Boží.

            Bratři a sestry, jestli zatím nemáme odvahu toto z celého srdce říci, jestli se ještě bojíme říci, že se těšíme na Kristův příchod, pak se nechejme povzbudit slovy největšího světce křesťanského starověku. Víte, kdo byl tím světcem a velikým myslitelem? —  Nikdo jiný, než hipponský biskup svatý Augustin. Ano, právě pro tuto chvíli nám svatý Augustin píše: „Co je to za lásku ke Kristu, bojíme-li se, aby nepřišel? Neměli bychom se, bratři, stydět? Milujeme, a bojíme se jeho příchodu. Milujeme ho pak opravdu? Nebo máme raději své hříchy? Nuže, ty hříchy mějme v nenávisti a milujme toho, který přijde hříchy trestat. Přijde, ať chceme nebo nechceme. Že nepřichází hned teď, neznamená ještě, že nepřijde. On  přijde, ale nevíme kdy. Když tě však najde připra­veného, nevadí, že to nevíš.“ Tolik slova svatého Augustina.

            Přátelé Boží, položme si ruku na srdce a přiznejme si, že je tomu opravdu tak. Adventní poselství není strašidelné. Adventní poselství je ra­dostné a plné naděje. Tu radost a tu naději vám všem moc přeji. Prožijme posvátnou dobu svatoadventní opravdu dobře. Jedno víme zcela jistě: Když my uděláme ke Kristu jeden krok, on jich k nám udělá dalších deset. A to je radost! Ale také je to pro nás výzva: Udělej ten první krok! A tak tedy s radostí vykročme a s touhou očekávejme příchod Toho, který byl, který je, a  který bude až na věky věků! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.