ŘÍMSKOKATOLICKÉ FARNOSTI NA LIPNĚ

            Milovaní bratři a sestry, drazí ctitelé a děti Panny Marie! V lidském životě přicházejí chvíle, kdy najednou pocítíme prázdnotu, ze které se potřebuje vytrhnout někam výš, někam nad sebe. A to se děje právě prostřednictvím modlitby. Není člověk, který by to aspoň párkrát v životě nezažil. My křesťané víme, odkud vychází ta po­třeba: z nesmrtelné duše, která nás činí podobnými našemu Stvořiteli a nebeskému Otci. Z duše, která ze své podstaty touží po domově v Bohu. Víme, že modlitbou se duše přibližuje k Bohu neomylně a jistě. A dokonce se o to prakticky snažíme. Pravidelně či nepravidelně – jak kdo.

            Moji milí, jeden bohoslovec byl náruživý kuřák. A tak se jed­nou ptal svého spirituála: „Otče, smím kouřit, když se modlím breviář?“ A moudrý spirituál mu odpověděl: „Ne takhle, milý synu, ale jinak: modli se, i když kouříš. Modli se zkrátka neustále.“ Podobně nás nabádá Kristus Pán a po něm jeho apoštolé ve svých listech bratřím: Modlete se ustavičně.

            Bratři a sestry, jistě tím neměl Pán Ježíš na mysli, že máme nechat stra­nou své denní povinnosti, svou práci, svou službu lidem. Že máme pořád chodit s očima ke stropu a se sepjatýma rukama. Ba ani to ne, že se ne­smíme pobavit, zasmát se či poveselit. Neměl na mysli ustavičné ševelení rtů v nekonečném opakování naučených modlitebních textů.

            Moji drazí, co tedy měl Kristus Pán na mysli tou ustavičnou modlitbou? Jistě to, čeho vzorem a skutečnou mistryní byla jeho Matka Panna Maria. Ona si ani jako chudá dívka v zapadlém Nazaretě, ani jako hospodyně v Josefově domácnosti, ani jako matka a vychovatelka dítěte, ani potom, když po smrti muže Josefa hospodařila svému synu až do jeho třiceti let – v žádném z těch životních období si nedopřávala luxus stálého klečení někde v koutku. Určitě si uměla najít takové chvilky pro modlitbu, ale mezitím konala tisíc a jednu práci. A každá matka a hospodyně ví, že většina těch domácích prací se nedá odbýt jen rukama. Musí se při nich myslet.

            Bratři a sestry, v Panně Marii však trval nepřetržitě duch modlitby. Tr­val v ní i při pracích a myšlenkách všedního dne. Zbožnost a denní starosti, modlitbu a práci od sebe neoddělovala, nežila dvojím životem. Jenomže co je to vlastně ten „duch modlitby“? Totéž, co modlitba sama: vyznání víry, stav naprosté důvěry v Boží moc a v Boží lásku. Je to neustálé pozdvižení naší mysli k Bohu. Lépe řečeno – pozdvižení hořícího srdce k Bohu. A to není věc nějaké mimořádné chvíle – to je stav, to je permanentní způsob cítění a  konání, to je permanentní stav celého života křesťana.

            Moji milí, to ovšem nepřichází jen tak samo od sebe. To je vědomé usilování. To je umění, kterému se učíme po celý život a nikdy s ním nejsme hotovi. Tak jako víra není pouhá neměnná danost, nýbrž Boží milost a člověkova vytrvalá vůle, naše aktivní ANO k této milosti – právě tak i modlitba je zároveň milost i úsilí. Vždyť jen věřící lidé se dovedou opravdově modlit. Víra a modlitba se navzájem podmiňují. Víra žije z modlitby a modlitba z víry. Ten, kdo se nemodlí, už vlastně odpadl od víry, aniž to ví a  aniž to chtěl.

            Bratři a sestry, a ještě je zde jedna důležitá věc. Měla snad Panna Maria při své vytrvalé modlitbě lehký a pozemsky šťastný život? To si zajisté nikdo z nás o Sedmibolestné Matce Boží ani nepomyslí! Nač jí tedy byla modlitba? A nač je vlastně modlitba nám? Jen lidé bez pravé víry si naivně a bláhově pletou modlitbu s nějakým magickým zaříkáváním, škemráním u Boha o to, aby nemocný nikdy neumřel, aby mě nebolely zuby, abych vy­hrál v loterii, aby v neděli nepršelo nebo aby naši dali gól.

            Moji drazí, máme-li skutečnou důvěru v Boha, všemohoucího Otce, je přirozené, že k němu přicházíme se všemi svými starostmi, bo­lestmi i touhami. Vždyť Kristus Pán říká jasně: „O což budete koliv Otce prosit ve jménu mém, dá vám to.“ On sám se modlil: „Otče, je-li možné, odejmi ode mne tento hořký kalich. Avšak ne má, ale Tvá vůle se staň!“ Protože Bůh ví mnohem lépe než my vůbec tušíme, co je k našemu skuteč­nému dobru! K našemu dobru nejvyššímu: abychom došli do jeho věč­ného království. Kdo se modlí opravdu ve jménu Krista Pána, u toho všechny touhy a přání se doslova rozplývají v Boží vůli jako kapka vody v moři. Je tedy pravým a  nejvyšším umění modlitby ne ani tak prosba, jako chvála a dík. Vzývání Boha, jeho velebnosti, krásy, moci a dobroty, se srdcem hořícím a prodchnutým pokornou vděčností a oddaností do jeho svaté vůle.

            Přátelé Boží, do této školy modlitby nás volá Panna Maria. Choďme do té její školy pilně. Naučme se přicházet k jejímu Synu, k jeho i našemu nebeskému Otci, k Duchu lásky, který nás s nebeským Otcem sjednocuje. Ne jako ke všemohoucímu služebníkovi našich přání – často tak omylných a  protichůdných – ale jako k Pánu našeho života, k Dárci naší pravé radosti a plnosti v Kristu Ježíši, který nás k sobě zve. Ó, Maria, beze hříchu počatá, oroduj za nás, kteří se k tobě utíkáme! Amen.