Maria – příčina naší radosti
Milovaní bratři a sestry, drazí ctitelé a děti Panny Marie! V evangeliu podle svatého Jana máme zaznamenanou malou, ale památnou epizodu, která vypráví o svatbě v Káně Galilejské. Pán Ježíš na ni přišel se svou Matkou Marií a několika prvními učedníky. Přišel se radovat s radujícími. Otevírá mesiášskou dráhu ne káráním, bouřením a hrozbami, jak činívali starozákonní proroci, nýbrž ve znamení radosti. A svou dráhu začíná skutkem lásky. Pojďme nyní opět do školy Panny Marie, neboť život přelíbezné Matky Boží Panny Marie je školou a vzorem pro všechny. Dobře víme, že se Pán Ježíš do nějakého zázraku příliš nehrnul – to jeho Matka Maria ho k tomu přiměla. Ta, kterou v litanii loretánské nazýváme „causa nostrae laetitiae“ – příčina naší radosti. Ano, Panna Maria se hned při prvním veřejném vystoupení svého Syna Ježíše Krista osvědčuje jako příčina radosti přítomných svatebčanů – těch, kteří se momentálně ocitli v tísni a nedostatku.
Moji milí, co je to vlastně radost? Bez radosti nemůže člověk opravdu lidsky žít. Radost je stav duše. Je to hřejivý a posilující pocit vnitřního souladu mezi nějakou potřebou a jejím naplněním. Pocit harmonie, že věci, které k sobě navzájem patří, se k sobě také dostaly. Pocit zdaru a uspokojení z něho. A tam, kde je zdar, soulad, naplnění – tam jako by se stupňovalo i naše BYTÍ. Ano, radost je pocit stupňovaného a umocněného bytí.
Bratři a sestry, a to právě člověk nezbytně potřebuje. Protože lidské bytí je stále něčím ohrožováno. Stále jeví nedostatky, kazy, mezery. A to vše nás strhuje do nebytí. Nemoci, trampoty, utrpení a smrt – tím vším se naše bytí umenšuje. Proto jsou nezbytné ty okamžiky, kdy naopak právě prožíváme své bytí umocněné a zesílené, jako něco plného. Vždyť konečným cílem člověka je věčná blaženost, to jest trvalá a nezvratná radost – vystupňování života do vrcholného naplnění. Radost jakožto vytrvalý stav ničím už neohrožovaného člověka. Člověka, který už navěky spočinul v Bohu. Proto tak silně potřebujeme radost už teď, stále.
Moji drazí, potřebu radosti má každý člověk od nejútlejšího dětství až do posledního dechu. Radost je přirozená, tedy je od Boha. Bůh nám radost nezapovídá, naopak nás k radosti zve, chystá nám ji a připravuje nás na ni. Dává nám k radosti všechno potřebné – i samotnou schopnost radovat se. Jenomže dnešní svět se po radosti často shání nepravými cestami. Často hledá jen chvilkové poblouznění a spíš zapomenutí, než bdělé vědomí života. Všichni hledáme radost, ale většinou uvízneme jen u požitků, povyražení, zábavy. A to jsou karikatury opravdové radosti. Ze všech stran se nám nabízí za patřičné peníze takzvaná „zábava“, ale nikdo nám nemůže prodat radost. Protože radost se nedá koupit – radost je Boží dar. Je to dar, o který se i my sami zasluhujeme, či aspoň se pro něj činíme způsobilými, abychom tento dar dokázali přijmout. Jak říká svatý Pavel ve svém listě Filipským: Radujte se v Pánu vždycky. Opakuji – radujte se!
Bratři a sestry, jistě snadno nahlédneme, že radovat se v Kristu Pánu je něco diametrálně odlišného, než prohýřit noc s lehkými ženami či provést někomu nějakou vylomeninu. Z radosti v Pánu nás druhý den ani nebolí hlava, ani nikomu druhému není hořko v srdci. Jistě – smích, veselí, humor – to je dobrá věc, to je koření družnosti. Je to výraz hřejivé pospolitosti lidí, kterým je spolu dobře, když si rozumějí a když se cítí uvolněně. Jenomže je tady jedna potíž: Tyto smyslové radosti mají vždycky sklon k přemíře. A tam, kde je přemíra, tam přestává harmonie – a máme po radosti. Místo opravdové radosti pak nastupuje kocovina, rozmrzelost a hryzání svědomí. Musíme umět si včas říci – A DOST!
Moji milí, jeden myslitel to vystihl naprosto přesně, když říká: Člověk není na světě pro zábavu, ale pro radost. V našich radostech nacházíme výrazné stupně. Máme radost z požitku, radost z vlastnění něčeho, po čem jsme toužili. Máme radost z krásné myšlenky, z rozjímání, ze zkoumání a objevování, z práce a tvorby. Čím výše po tomto žebříčku vystoupíme, tím bude naše radost ušlechtilejší, ryzejší i spolehlivější. Na nejvyšší příčce se pak nachází radost z lásky. A to je radost naprosto ryzí a naprosto nesobecká. Radost z toho, že jinému působím radost. To je naprostý vrchol radosti.
Přátelé Boží, a pro nás křesťany je nejspolehlivějším vzorem právě ta, kterou nazýváme „příčinou naší radosti“, totiž Panna Maria. Pokud se pídíme po nějaké radosti, nejprve se v duchu ptejme: A bude se spolu se mnou radovat i Panna Maria? Usměje se nad mou radostí tak, jako se matka šťastně usmívá nad radostí svého dítěte? A pokud bude naše odpověď znít ANO, pak vězme, že právě taková radost je dobrá a krásná. Taková radost pak bude odleskem věčného štěstí, které nám bylo přislíbeno jako nejvyšší dar: Pojď, služebníku dobrý a věrný, vejdi v radost svého Pána! Ó, Maria, beze hříchu počatá, oroduj za nás, kteří se k tobě utíkáme! Amen.
