První známka Církve: JEDNA
Bratři a sestry, uvědomujeme si rozdrobenost dnešní společnosti, která se nevyhýbá ani Církvi. Mnohost názorů ještě nemusí nutně znamenat nejednotu. Nejednotou se stává tehdy, když každý považuje svůj názor za absolutní. Užíváme pro to slovo individualismus. Jednou z definic hříchu, který stojí u kořene nejednoty, je podle svatého Augustina incurvatio in se ipsum. Doslovný překlad zní: zatočení se do sebe. Alternativní překlad by mohl znít: zahledění se do sebe. Znamená to, že takový člověk považuje sám sebe za měřítko všeho. Druzí jsou mu lhostejní. Schází mu rozměr solidarity.
Individualismus jdoucí přímo proti jednotě umožnil hřích prvních lidí, který spočívá v odmítnutí Boha. Lidé zatoužili být jako Bůh a mít poznání nejen dobra, ale také zla. Jeho poznáním došlo k narušení čistého a jasného vnímání Boha, ale také celého stvoření. Naskytla se možnost ukrýt se jeden před druhým. Člověku začalo vadit, že je nahý. Nešlo o tělesnou nahotu, ale spíše o touhu schovávat se. Nejvíce se to projevilo ve vztazích. Vznikl tak prostor pro polopravdy a lži. Následek můžeme vnímat hned záhy, když Kain závidí a žárlí na svého bratra Ábela, protože Hospodin shlédl pouze na oběť Ábelovu. Kdyby měl plnost poznání, věděl by, že nejsou sokové před Bohem. Došlo k rozdělení a nakonec i k vraždě, kterou Kain odstranil svého bratra. Projevilo se tak jeho sobectví.
Nejednota způsobená hříchem pak dále konala své dílo ve světě. Přichází však nové stvoření skrze nového Adama, kterým je Bůh a člověk v jedné božské osobě, totiž Kristus. On zakládá Církev jako novou rodinu Božích dětí, ve které se má projevovat jednota ve smýšlení, neboť je jen jeden Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech. (Ef 4,4-6). Máme usilovat o zachování jednoty Ducha, spojeni svazkem pokoje. Vlastnosti, které se nám k tomu hodí, jsou tyto: skromnost, tichost a trpělivost.
Všechny nás tíží nejednota jako plod zahleděnosti do sebe. Tvrdíme, že každý člověk na základě osobní svobody má právo na svůj názor. Právo máme a je dobře, že nejsme lhostejní a přemýšlíme. Jádro podstaty však stojí jinde. Máme zůstávat přes své přesvědčení otevření pravdě s vědomím, že naše poznání je kusé a nedokonalé. Nejedná se o zpochybňování pravdy jako takové, ale o postoj bázně Boží. Jednoduše se mohu mýlit. Proto je k nalézání jednoty důležitý dialog, ve kterém se můj osobní názor tříbí. Druhý člověk je pro mě prubířským kamenem, zda základy, na kterých stavím, jsou opravdové. Upřímnému rozhovoru s druhým však nemůže chybět rozměr Boha, vždyť ani já ani bližní jsme si život nedali sami. Je to modlitba, která vytváří atmosféru světla poznání, ve kterém se může naplňovat jednota, k níž nás skrze Církev Kristus povolal.
Praktické uskutečňování jednoty se projevuje nejen v oblasti náboženské, ale také v oblasti sociální a kulturní. Církev a každý křesťan se má stát vzorem a zdrojem jednoty pro svět. Nejen že přivádí ty, kteří ještě nepoznali Boha do společenství s ním, ale i buduje jednotu na úrovni politické, národní a hospodářské. Máme odstraňovat takové rozdíly, ať národnostní, rasové, sociální, či majetkové, které se staví jednotě do cesty. Jak říká sám Kristus v evangeliu svatého Jana: „Podle toho pak všichni poznají, že jsme učedníci Krista“. Jednota se stává znamením či známkou Církve. Projevuje se především ve společenství s Bohem a jeho dílem, které založil, a v solidaritě na všech úrovních.
