Druhá známka Církve: SVATÁ
Bratři a sestry, v minulé katechezi jsme přemýšleli nad prvním charakteristickým rysem Církve, totiž, že je jedna. Dnes se budeme zamýšlet nad svatostí Církve. Z mnohých stran slyšíme tvrzení: „Jen se podívejte, kdo chodí do kostela.“ Byli bychom rádi, kdyby tento výrok byl chápán pozitivně. Musíme si však přiznat, že mnohdy svým životem zavdáváme příčinu k tomu, že vyznívá spíše negativně. Lidé, kteří nemají osobní zkušenost s vnitřním dotykem Boha, kterému říkáme milost, kteří nemají Dar víry, neposuzují Církev zevnitř, ale zvenku. Když se každý podívá sám na sebe, zjistí, kolik nedokonalostí má a kde všude nenaplňuje to, k čemu je ze křtu zavázán.
Proto je otázka svatosti velmi naléhavá. Někdo si může myslet, že svatost je úsilí člověka žít podle Božích přikázání. Jiní, že svatost je naprosto nezávislá na člověku a je jedno, jak se člověk chová. Ani jedno tvrzení není správné. Již ve Starém Zákoně se často poukazuje na to, že jen jediný je Svatý a tím je Bůh. Skutečně jen jemu v pravém slova smyslu přináleží svatost, neboť v Něm není místo pro slabost či hřích. On Je dokonalý.
V jakém slova smyslu tedy můžeme říci, že je někdo kromě Boha svatý? Ke svatosti jsme povoláni všichni, protože jsme byli stvořeni k Božímu obrazu. Mluvíme zde o svatosti v možnosti. Tento obraz je však narušen prvotním hříchem a našimi osobními hříchy, ať už mají větší či menší závažnost. Dotýkáme se tak problematiky uskutečnění svatosti.
Jaké máme prostředky k dosažení svatosti? Rozeznáváme dva základní druhy: svátostné prostředky, mezi které patří liturgická činnost církve, svátosti a hlavně Eucharistie; a osobní prostředky, mezi které řadíme lásku, evangelijní rady, zachovávání přikázání atd. Osobní prostředky bývají někdy i projevem svatosti. Svátostné prostředky pak doplňují a zároveň neustále živí ty osobní. Nesmíme však zapomenout, že jsou to pouhé prostředky, kterými Bůh vytváří a udržuje svatost v životě Božího lidu. Vraťme se k tématu, že svatost se netýká jen někoho. Jsou různá povolání a poslání a tomu také odpovídá uskutečňování svatosti. Jinak bude naplňovat svatost dělník, jinak učitel, jinak kněz a jinak řeholník.
Jak ale může být Církev svatá, když se skládá z nás hříšníků? Jak může být hříšník znamením svatosti Církve? Ti, co chodí do kostela a hlásí se k Bohu, ještě nemusí být dokonalejší ve vnějších projevech osobního života, než ti, co Boha nepoznali. Přesto plníme úlohu svědků svatosti. Projevy svatosti začínají tam, kde si člověk uvědomuje svoji hříšnost, poznává svůj hřích, který mu není lhostejný a prosí za odpuštění Boha, Církev jako společenství, bližního. Poté následuje dar odpuštění ve všech jmenovaných stupních včetně odpuštění sobě.
Je to výmluvné znamení svatosti Církve pro dnešní dobu, kde místo hříchu je pouze pocit viny, kde místo odpuštění jsou techniky, jak se pocitu viny zbavit a jak ho vytěsnit. Cožpak zdravý člověk vyhledává lékaře? My jsme však nemocní hříchem a veřejně to vyznáváme osobní přítomností v Božím domě a očekáváme uzdravení a posvěcení. Nejen osobní, ale posvěcení celé Církve, protože tvoříme jedno tajemné tělo Krista a jsme jeho údy. Stav svatosti každého z nás je viditelnou známkou pro tento svět, že Církev je svatá, tím, že je posvěcována Bohem, dárcem ve spolupráci s obdarovaným člověkem.
