ŘÍMSKOKATOLICKÉ FARNOSTI NA LIPNĚ

Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží!

Když přijde do farnosti nový duchovní otec, sluší se, aby se nejprve krátce ohlédl nazpět a připomněl si své předchůdce. V posledních letech spravovali farnosti na Lipně slovenští kněží z Řádu premonstrátů – P. Quirín Barník a P. Marek Záleha. Od konce března 2015 po odchodu P. Zálehy byly tyto farnosti dočasně spravovány z Českého Krumlova.

S úctou, láskou, obdivem a vděčností bych chtěl vzpomenout na dlouholetého duchovního správce farnosti Frymburk, syna slovenského národa, čestného kanovníka katedrální kapituly P. Michala Tkáče blahé paměti, který na Lipně požehnaně působil v letech 1970 až 2008. Měl jsem tu čest, že jsem se s ním mohl osobně setkat v rozhodující etapě svého života na faře ve Frymburku… ale o tom se zmíním na jiném místě.

Ke dni 1. září 2015 jsem byl odvolán diecézním biskupem Mons. Vlastimilem Kročilem z úřadu duchovního správce ve farnostech Kardašova Řečice, Deštná u Jindřichova Hradce a Pluhův Žďár na jindřichohradeckém vikariátu. K témuž datu mne otec biskup Vlastimil ustanovil duchovním správcem ve farnostech Horní Planá (+ formálně též ve farnosti Hodňov a Zvonková), Frymburk, Světlík a Černá v Pošumaví (+ formálně též ve farnosti Dolní Vltavice) na českokrumlovském vikariátu.

Co to pro mne znamená? V Kardašově Řečici a okolí jsem působil od 1. července 2010, čili pět let a dva měsíce. Za tu dobu jsem ve svých bývalých farnostech zanechal veliký kus svého kněžského srdce. Když jsem byl před 13 roky vysvěcen na kněze, sliboval jsem svému biskupu-světiteli Mons. Antonínu Liškovi blahé paměti i jeho nástupcům úctu a poslušnost. A tak když jsem byl v polovině července letošního roku požádán, zda bych přijal službu ve farnostech na Lipně, nemohla býti moje odpověď jiná, než že toto poslání přijímám.

A tož mě tady, moji milí farníci, máte ! Protože se dosud neznáme, rád bych se vám všem alespoň trochu představil jako váš nový duchovní otec. Musím se vám s radostí přiznat, že ačkoliv su Moravan, na Lipno jsem jezdíval poměrně často. Mohu říci, že Jihočeský kraj jsem poznal právě díky mým prázdninovým pobytům na Lipně. Nepřicházím tedy do neznámého prostředí. A věřím, že i zde najdu dobré lidi, jako jsem je dosud našel všude tam, kde jsem působil…

Ale to jsem začal jaksi od konce. Jak praví klasik – počněmež od Adama. Tak tedy jmenuji se Jan Špaček a narodil jsem se 9. července 1963 v Třebíči na jihozápadní Moravě. Od svých pěti let jsem ministroval ve své rodné kapucínské farnosti v Třebíči-Jejkově ve farním kostele Proměnění Páně a později také ve farnosti Třebíč-Zámek v nádherné románsko-gotické bazilice Panny Marie a sv. Prokopa, která je zařazena na seznamu světového dědictví UNESCO. Po maturitě na moravskobudějovickém gymnáziu v r. 1982 jsem se přihlásil na Vysokou školu chemicko-technologickou do Pardubic, kterou jsem absolvoval v letech 1982-1986 a byl jsem promován inženýrem chemie.

Po promoci začala poněkud „dobrodružnější“ část mého života. Narukoval jsem na vojnu do Liberce k chemickému vojsku, a zde mi bylo nabídnuto, abych se stal vojákem z povolání. Přijal jsem tuto nabídku a byl jsem ustanoven jako náčelník chemického vojska letecké základny v Náměšti nad Oslavou nedaleko mé rodné Třebíče. Zde jsem sloužil od r. 1987 až do r. 1995. Dnes nelituji těch osmi let strávených na vojně, protože jsem získal cenné zkušenosti o lidských charakterech. Poznal jsem totiž, jak někteří „zarytí soudruzi“, kteří se mne zpočátku pokoušeli nalákat za člena komunistické strany (avšak vždy bez úspěchu), se po listopadu 1989 prudce obrátili, začali odhazovat stranické legitimace a stali se z nich horliví „rádoby-demokraté“. To už jsem věděl, že na vojně rozhodně do důchodu nezůstanu.

Rozhodujícím zlomem v mém životě bylo přijetí svátosti biřmování. Stalo se tak na svátek apoštolů Petra a Pavla – 29. června 1992 v Třebíči. Milostí Ducha svatého jsem začal rozpoznávat volání ke kněžské službě, což nakonec vyústilo v pevné rozhodnutí stát se Kristovým knězem. A tak jsem se v červnu 1995 rozloučil s vojenským životem.

Velitel letecké základny mi na rozloučenou nabídnul vojenskou rekreaci dle vlastního výběru. Věděl jsem, že je u Horní Plané vojenské rekreační zařízení na Jenišově – a bylo mi vyhověno. Opět jsem tedy přijel na Lipno a v rámci rekreace jsem si půjčil kolo a vydal se z Jenišova přes Černou v Pošumaví až do Frymburku. A tak jsem se na frymburské faře setkal – jak jsem výše napsal „v rozhodující etapě svého života“ – s otcem kanovníkem Michalem Tkáčem. Vyprávěl jsem mu svůj životní příběh. Když se dozvěděl, že po prázdninách jdu studovat na kněze, byl dojat. Požehnal mi a slíbil, že mne bude provázet svou modlitbou. A když jsem byl – už jako kněz – v roce 2008 na jeho pohřbu, měl jsem slzy v očích a v duchu jsem mu děkoval, že i díky jeho modlitbám (a ke konci jeho pozemské pouti i díky jeho tělesnému utrpení) jsem se stal Kristovým knězem…

V letech 1995-2001 jsem studoval na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. V červnu 2001 jsem studia zakončil a byl jsem promován magistrem teologie. Po promoci jsem opustil rodnou Velkou Moravu a odešel do Písku. Na svátek Narození Panny Marie – 8. září 2001 – mne otec biskup Antonín Liška vysvětil v Českých Budějovicích na jáhna a 11. května 2002 nastal nejdůležitější a nejkrásnější den v mém dosavadním životě: v kostele Povýšení sv. Kříže v Písku mi otec biskup Liška udělil svátost Kristova kněžství.

Přes dva roky jsem byl kaplanem v Písku a od 1. října 2004 jsem byl ustanoven jako duchovní správce pro farnosti Mirovice, Čimelice a Pohoří na píseckém vikariátu, kde jsem sloužil až do června 2010. A pak jsem od 1. července 2010 sloužil v Kardašově Řečici a okolí na jindřichohradeckém vikariátu až do konce letošního srpna – ale to už dobře víte .

Moji drazí farníci, pevně věřím a doufám, že se mi mezi vámi bude líbit, že i vy mne mezi sebe dobře přijmete a že budeme všichni navzájem spolu dobře vycházet. Nesu vám své kněžské srdce na dlani. Každý v něm bude mít místo – předně ti, kdo hodně trpí, kdo potřebují hodně milosrdenství: chudí, nemocní, hříšní. Nesu vám všechny vlohy a schopnosti, které mi Pán Bůh dal, abych vám mohl posloužit na cestě k Bohu. Nesu vám kněžskou moc: moc sloužit mši svatou, udělovat svátosti, žehnat a světit. Je mým úkolem střežit mravní zákon – Desatero, bránit křehkou hranici mezi dobrem a zlem. Doporučovat svornou lásku a odstraňovat nenávist a rozbroje, upevňovat rodiny a varovat před mravní nevázaností, šířit pravdu a potírat lež, vést k poctivé práci a varovat před krádeží. Přišel jsem mezi vás ne proto, abych vám vládnul, ale proto, abych vám podle svých sil a s pomocí Boží sloužil.

Jsem otevřený pro vaše náměty, rady a připomínky. Budu moc rád, když mi ze začátku pomůžete se v novém prostředí zorientovat – vždyť v nových farnostech vlastně dosud nikoho neznám… Především se těším na dobrou spolupráci s kostelnicemi a kostelníky, varhanicemi a varhaníky. Také doufám, že budu mít při slavení mše svaté nějaké služebníky oltáře – ministranty. Rád si s vámi budu povídat o tom, jak co nejlépe zkvalitňovat a prohlubovat duchovní život v našich farnostech.

Přátelé Boží, na závěr bych chtěl říci, že všechny schopnosti, které mám, jsou Božím darem a nezaslouženou milostí Boží. Já sám jsem jen obyčejný člověk – služebník nehodný a neužitečný. Krásně a výstižně to vyjádřil svatý apoštol Pavel: „Milostí Boží jsem to, co jsem.“ A tak vám všem ze srdce + žehnám, prosím o vaše modlitby a těším se na dobrou spolupráci s vámi se všemi!

Váš služebník a duchovní otec P. Jan